Wild Ones

Jedna

Jedna

Bylo ráno. Několik stop přede mnou ležela černá puma. Na jejích tlapách se blýskaly vysunuté ostré drápy, kterými by mi snadno mohla rozsápat hrudní koš. Měla bezchybnou, pečlivě upravenou tmavou srst, která se na slunečním světle přenádherně leskla. Její brčálově zelené oči mi připomínaly krásu a rozmanitost přírody kolem. Z jejího pohledu byl cítit klid. Hleděla kamsi do dáli a vůbec si mě nevšímala.

Po celém těle jsem pocítila mráz a uvědomila si, že mám strach. V hlavě mi proběhnul jeden z těch hororových scénářů, kdy se puma náhle zvedne, skočí na mě a následně roztrhá na několik kusů, aby si ze mě mohla udělat ideální sousto pro její velkou tlamu plnou zubů ostrých jako břitvy. V tuto chvíli bylo mým jediným cílem se schovat. A to sakra rychle. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kousek ode mě jsem spatřila nenápadný keřík. Opatrně jsem zvedla pravou nohu a udělala malý krůček. Krátkým pohledem na ležící šelmu jsem se ujistila, že o mě stále nemá zájem. Otočila jsem se směrem ke keříku a udělal další malý krůček. Poté jsem se otočila na šelmu, abych se znovu ujistila, že se na mě stále nedívá.

Zatajila jsem dech. „Tak takhle vypadá smrt'' , pomyslela jsem si hned po zjištění, že puma hledí přímo na mě. Dívala jsem se jí do očí, takže nejspíš vycítila, že mám strach. Ve skutečnosti jsem z nějakého důvodu strach neměla. Uběhlo třicet dlouhých sekund a já jsem měla pocit, jakoby mě k té šelmě něco táhlo. Něco jako touha. Natáhla jsem před sebe ruku a nebojácně se přibližovala směrem k černé bestii. Ani na chvíli jsem z ní nespustila oči, stejně jako ona ze mě. Mojí ruku dělilo od hlavy šelmy asi deset centimetrů, když v tom ustoupila, podívala se mi hluboko do očí, otevřela čelist, jako kdyby chtěla zařvat. Místo toho se však od někud ozvalo ,,Mio, vstávej! Už tam skoro jsme!".

Probudila jsem se.

Promnula jsem si oči. První co jsem uviděla, byl matčin vysmátý obličej. ,,Ty si nám přes noc nějak zošklivěla" usmála se na mě. Zřejmě jí k tomuto názoru vedl můj obvyklý ranní rozcuch. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pomalu si začala uvědomovat, kde vlastně jsem. Poslední dobou mám velmi živé sny a občas i ztratím pojem o tom, co je realita.

Započala jsem shromážďování informací , kterými jsem si byla stoprocentě jistá. Dnes je mi šestnáct. Sedím v autě. Vedle mě sedí sestra, na předním sedadle matka a otec řídí. Nemám tušení kam jedeme.

Tyto informace mě nijak neuspokojily, tak jsem se odhodlala zeptat - ,,Kam to vlastně jedeme?" ,,To je překvapení" odbyla mě matka. ,,Ale nemusíš se ničeho bát" dodal otec. Jeho snaha mě uklidnit nebyla ani trochu úspěšná. Ostatně přesně takové odpovědi jsem čekala. Takové, které mou touho po informacích nenasytily.

Povzdychla jsem si a otočila se na sestru. Spala. Po chvilce zírání jsem od ní odvrátila pohled a zadívala se z okna. Všude kolem se tyčily opuštěné domy. Ani trochu jsem tyto místa nepoznávala. Padla na mě únava a já znovu usnula. 

Můj spánek netrval ani deset minut, když vtom mě znovu probudil matčin hlas. ,,Mio, ty spáči! Vstávej a vylez ven!" Mávnutím rukou jsem naznačila svůj odpor. ,,Mio!" Podle tónu hlasu jsem poznala, že už matce dochází trpělivost a tak jsem poslechla.

Otevřela jsem oči, zamžourala a chvíli čekala než se mi podaří zaostřit. Pohlédla jsem ven z okénka a nevěřila vlastním očím. Kolem našeho auta nebyl žádný park, rezervace nebo jiné místo kam mě rodiče na narozeniny berou, ale nedotčená a úžasná příroda, která se nachází jen na jediném místě - za bariérou.