Představte si místo v hlubokých lesích, kde mohou žít všechny druhy lišek, aniž by k sobě chovali jakoukoliv zášť. Nezáleží odkud liška pochází jakou má barvu srsti, velikost či schopnosti. Tady jsou si všichni rovni.
Ale i tento sen se může rozply...
Spokojeně jsem ťupkal lesem a rozhlížel se kolem, kde co lítá. Náhle, však zaujalo mou pozornost sotva patrný pohyb v trávě. Okamžitě jsem se přikrčil k zemi a čekal jestli se zvuk ozve znova. ,,Běž pryč hloopý tvore." zamumlalo tiše stvoření ve vysokém porostu. ,,Odporno moocho." Chtěl jsem vědět, kdo to je a proto jsem se plazil po zemi jako had blíž. Prostrčil jsem hlavu skrz stébla trávy. A před očima se mi objevilo mládě s tenkýma nožkama v hnědém kožíšku s bílímy flíčky. Šlachovité stvoření třáslo hlavou, aby co nejrychleji odehnalo mouchu, která mu neustále nalétávala do očí, uší a nozder.
,,Potřebuješ pomoct?" zeptal jsem se a vytvořil na své tváři ten nejpřátelštější úsměv. ,,Co?" přestalo házet s hlavou a upřelo na mě své velké tmavé oči. ,,Ne!" snažilo se šeptat a připlácl svou hlavu k zemi, navzdory neustálým náletům otravného hmyzu. ,,Odojdi, prozrodíš mě." špitl. Chtěl jsem se zeptat, před kým se schová, ale jakmile jsem otevřel tlamu, tak ve stejný moment praskla v okolí větvička a proto jsem se automaticky skryl ve vzrostlé trávě, hned po boku mladého jelena. Cítil jsem jak zrychleně dýchá a jeho srdce začalo pumpovat jako o závod. Společně jsme těkaly očima po okolí, jestli náhodou nespatříme možné nebezpečí. Nevydali jsme ze sebe ani hlásku, jen jsem tam nehybně leželi, připravení okamžitě utéct.
Pociťoval jsem obavy a tak mi začalo připadat, že bzučení té otravné mouchy je tak hlasité, že nás musí každou chvíli prozradí. Proto jsem se rozhodl, že ji musím zastavit a tak jsem po ní chňapl a shltl jí na jedno polknutí. Konečně nastalo ticho a žádné jiné zvuky se již neozívaly. Koloušek na mě upřel překvapený pohled, který se rychle změnil na vděčný, když si uvědomil, že jsem se zbavil otrabného hmyzu. ,,Má první ulovená kořist." uvědomil jsem si.
Čekaly jsme dlouhou dobu, pečlivě jsme poslouchaly, ale žádný podezřelí zvuk se již neozval, necítil jsem ani žádný neobvyklí pach. Proto jsem se šeptem zeptal mého nového společníka: ,,Před kým se to schováváme?" Nějakou dobu nic neřekl, pak se však flíčkované mládě pohodlněji uvelebylo ve vysoké trávě, zřejmě předpokládalo, že možné nebezpečí již pomynulo. ,,Mousím ti poděkovat za tu moochu Chlupáči, jsi fakt kamorád." Potom váhavě zdvihl hlavu a rozhlédl se po okolí: ,,Mosím být ostrožitý před drovci. Nikdy jsem sico žádnoho neviděl, alo prý mají ostré zuby, drápy a hlavno nikdy nechodí sami." Opět pozoroval okolí a pak přesunul svůj podezdřívavý pohled na mě. Nechápal jsem tehdy, proč si mě tak pozorně prohlíží. ,,Víš..." začal nesměle až neslišně: ,,ty dravce jsom si předstovoval vzhlodově, jako tebe." poznamenal. ,,Co jsi říkol, že jsi za zvířo?" Zarazil jsem se. Tušil jsem přesně kam ta otázka směřuje, ale i přesto jsem se rozhodl, říct pravdu. ,,Jmenuji se Ruhaha a jsem liška." snažil jsem se přátelsky usmát, ale spíš se mi povedl vytvořit úšklebek a nechtěně tak ukázal své zoubky. Koloušek opět začal zrychleně dýchat. ,,A kolik, vós tady je?" zeptal se i přesto, že měl hrdlo sevřené strachy. ,,Jsem tady sám." ujistil jsem ho. Ale z jeho výrazu šlo poznat, že mi nedůvěřuje. ,,Chápu, nevěříš mi." smutně jsem si oddechl. ,,Nejsem tvůj nepřítel a proto odejdu, abych tě neprozradil." zvedl jsem se a mládě nechal za sebou. Neohlížel jsem se zpátky a pokračoval jsem sebevědomě vpřed.
,,R- Ruhaho!" zavolal na mě. Nastražil jsem uši a podíval se směrem, odkud se hlas ozval. Koloušek stál uprostřed vysoké trávy na svých tenkých nožkách, které působily dojmem, že se při sebemenším vánku zlomí. Stále jsem na něj nevěřícně koukal. Když byl schoulený v porostu, působil tak zranitelně, ale teď byl o tolik vyšší než já a kráčel ke mě s nevídanou nežností a elegancí. Zastavil se předemnou a svou hlavu sklonil mím směrem, abych se mu podíval do očí. Řekl: ,,Ruhaho jsi a budoš moj přítel. Pomohls mi aniž bys měl v plánu mi ublóžit. Děkuju." podíval se na mě vřele a dotkl se mého čumáčku tím svým. ,,Jinok jmenuji se Kapio." rěkl předtím než odskákal za hustý porost a ztratil se mi tak z dohledu. Věděl jsem, že koloušek nebude nikde daleko, aby ho mohla jeho matka najít, ale také jsem si uvědomoval, že už ho nemusím nikdy potkat.
Ale, kdyby se tak stalo: ,,Poznáme se, jakožto dřívější přátelé? Nebo budeme proti sobě čelit jako lovec a kořist?
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
