Lišky lesa

Jsem lovec samotář

,,Ráno, už je zase to ráno." Nezpokojeně jsem se zavrtěl a víčka přitiskl blíž k sobě. Nechtěl jsem vůbec vylézat z pelíšku po tom, co se včera stalo.

Rodiče mě sice utěšovali, že ať už jsem viděl cokoliv, nebyla to žádná příšera. Sourozenci se mi mezitím smáli a utahovali si ze mě, jaký jsem strašpitel.
Kvůli tomu jsem jim odmítal dál říkat, co jsem vlastně zažil a radši se ponořil do svých myšlenek. Nevím jestli se hlasy okolo mě smály nebo mě utěšovaly. Nevnímal jsem je, jen jsem si dokola představoval onu chvíli. Byl jsem v lese, všechno bylo v pořádku a pak se objevily ty oči. Stále jako by byly předemnou, vuboulené bez emocí, si mě prohlíželi, aniž by měli potřebu mrkat.
,,Tam už se nikdy nevrátím!" rozhodl jsem se a schoval si svůj obličej tlapkama a doufal, že by mi to mohlo pomoct, ale nezabralo to.

,,Už se moc těším až půjdeme lovit." nadšeně oznámila Anisa a otočila se do kolečka, aby chytila svůj ocásek jako svou první oběť.
,,Já jsem zase zvědaví jak vypadá okolí a co všechno v něm, žije." přidal se Amulus.
,,Třeba zajíci?" mlsně si olízla tlamičku lištička: ,,Mám na něj chuť." začaly se jí sbíhat sliny.
Černý lišáček nakrčil pohrdačně nos: ,,myslel jsem spíš něco většího, třeba takového kance či srnku. Přece jen jsem z nás ten nejsilnější a lovit něco takového, je vhodné mích schopností, než se honit za podřádným zajícem, který má málo masa." dokončil pyšně svůj proslov se zdviženým čumáčkem.
Na chvíli nastalo ticho, který přerušil Anisin výbuch smíchu: ,,Vhodné tvých schopností!? Ha ha ha!" neudržela se liška a začal se smát: ,,A nechtěl bys radši ulovit medvěda!?" začala se smíchy válet na zádech.
,,Co je tu k smíchu?" přištendlil jí k zemi, ale stále se nepřestávala křenit.
,,Lišky, ale nic takového neloví." poznamenal Zip- Zip a Amulus se na něj s nadzvedlími pysky otočil.
,,Však já vám ještě ukážu!" chtěl se vrhnout i na něj, ale naštěstí přišli rodiče a zastavili, tak děj, který se mohl odehrávat dál.

Odvážil jsem se vstát a došel k nim blíž. Amulus seskočil z Anisi, které stále cukali koutky do úsměvu.
,,Dneska máte před sebou velký den tak snad jste na něj připraveni." řekli nám a všem mým sourozenců se začali vrtět ocásky nadšením, jen já jsem z toho takovou radost neměl. ,,Teď půjdete za Nasusem, který na vás čeká u velkých kamenů stejně jako včera. Když ho najdete, zadá vám nějaký úkol nebo vás pošle dál." vysvětlili dnešní plán. ,,Nezapomínejte si, však navzájem pomáhat, jelikož mi dva půjdeme daleko od tábora, plnit naše povinnosti a vrátíme se až za soumraku." obeznámili nás.
,,A co máte za práci, na tak dlouho?" tázala se s nakloněnou hlavičkou Anisa.
,,Já jsem lovkyně a vrátím se až budu mít pro vás dost jídla, abych vám naplnila vaše bříška." řekla klidně Jo-Jo a přitulila se k ní.
,,A já půjdu zkoumat daleké okolí za hranice lesa a pokud budu mít štěstí něco přinesu. A  jelikož jsem i tak trochu stavitel, mohu vám postavit vlastní stříšku. Třeba ty přístřešky postavené v půldruhu, pokud si vzpomínáte, tak ty jsem poslavil já sám." hrdě napnul hruď: ,,Ale teď už běžte ať neztrácíme celý den." ustoupil od vchodu, aby liščata mohli vyběhnout ven.
,,A můžeme raději jít s vámi?" škemraly sborově.
,,Všechny bysme vás neuhlídali." olízla jim tvářičky. ,,Tak už si pospěšte, Nasus nemá rád nedochvilnost.
,,No tak joo." zafňukali a následně se rozběhli jako střely s hlasitým ňafáním.

Za to já jsem vyšel se staženýma ušima k hlavě, s pohledem zaměřeným k zemi a s ocasem svěšeným, jsem následoval ostatní, kteří byli už dávno pryč.
,,Ruhaho!" zavolala na mě matka rázně, že jsem sebou leknutím škubnul a zůstal stát na místě. Nejistě jsem se otočil.
,,Nikam nechoď" rěkla matka a přistoupila ke mě. Nevěděl jsem co se děje. ,,Udělal jsem snad něco špatně?" napadlo mě.
Ona, však přišla blíž, aby zkrátila vzdálenost mezi námi a s úsměvem se ke mě sklonila: ,,Dneska bych tě vzala s sebou na lov a pokud by tě to zaujalo mohl bys ses stát mím učedníkem." nabídla mi.
Vytřešt jsem na ní oči: ,,Proč si vybrala zrovna mě? Snaží se mi snad zvýšit sebevědomí? Amulus a Anisa by byli vhodnější kandidáti na lov, jelikož jsou dřívější než já. A navíc jsem se do toho lesa nechtěl už nikdy vracet." honily se mi hlavou myšlenky. Opět jsem si vzpomněl na to temné houští, ten stísněný dojem a znovu si důvěrně vybavil pocit, že mě někdo sleduje, ale nikoho nevidím, dokud není u mě tak blízko, až začínám cítit jeho mrazivý dech. Musel jsem se oklepat, abych to ze sebe setřásl.
,,Tak pojď, aspoň přijdeš na jiné myšlenky." povzbudila mě.
Nasucho jsem spolknul a nejistě přikývl, potom mě opatrně vzala za zátylek a vyvedla ven z nory, kde už na Jo-Jo čekala Aurea. Seděla na prosluněném plácku a slastně přivírala oči a užívala si hřejivých paprsků.
,,No konečně." řekla zlatá liška, jejíž srst se nádherně leskla. ,,Vidím, že sis již vybrala pomocníka." pohlédla milé na mě. A Jo-Jo i se mnou v tlamě lehce přikývla na souhlas. Obě lišky se následně otočily a vyrazily směrem do lesa.
Stále jsem k tomu místu choval odpor od minulého večera, proto jsem pevně přitiskl víčka k sobě a kdybych mohl schoulil bych se do klubíčka, ale jelikož mě máma držela, mohl jsem jen stáhnou ocas mezi nohy a nahrbyt se. ,,Nic se nestane. Máma je u mě a proto se mi nic nemůže stát." přesvědčoval jsem sám sebe.