This Part Of My Life 3

Chapter 10

‼ Jen menší info pro všechny čtenáře. Znovu zavádím akci "Napiš nejlepší komentář a věnování u další kapitoly je TVOJE!"

_______________________________________________

Harry’s POV

Už asi pět minut jsem postával před zavřenými dveřmi tělocvičny. Tak málo chybělo k tomu, abych ji spatřil. Na kratičký okamžik. Jenom stačilo nenápadně pootevřít dveře a zaposlouchat se do jejího hlasu. Toužil jsem to udělat. Tak moc. Ruka mi několikrát utekla až ke klice, ale nemohl jsem.

Nedokázal jsem to udělat.

Chtěl jsem ji vidět, ale v jedné věci měla Summer pravdu. Bolelo mě sice naše odloučení, ale už mi netrhalo srdce to, že jsem ji musel opouštět. To už se nedělo, když jsme se nevídali, takže tím se ta bolest zmenšila.

Byli jsme teď prostě na vztahových prázdninách. Ani ne spolu, ale ani úplně rozejití, což se mi na tom všem líbilo nejvíc. Ještě jsem ji neztratil. Ne úplně.

Ale nechtěl jsem si k tomu dopomoct, takže pokud ona tu pauzu potřebovala, aby přežila všechno okolo mě, nemohl jsem si dovolit porušit slovo, které jsem jí němě dal. Držel jsem se zpátky. Přesně, jak si přála. Nepsal jsem jí, nevolal, nenavštěvoval ji. Bylo mi z toho mizerně, ale přežíval jsem to. Jakž takž.

Louis se mě snažil rozptylovat, když už jsem neměl na práci nic jiného než sedět na zadku a přemýšlet o tom, co asi zrovna dělá. Vnímal jsem ho, to jo, ale nedokázal jsem si patřičně užít nic z toho, co jsme dělali. Nedokázal jsem se smát ani jeho vtipům. V hlavě mi pořád dokola zněla jedna a ta samá písnička. Celá o ní.

A proto jsem to vzdal i teď. Nemohl jsem tam stát, až by otevřela ty zatracené dveře. Nemohl jsem jí způsobit ten šok. Už tak, že jsem z opravdu vážných důvodů musel vyzvednout Deb já. Nemusel jsem nám tím ještě způsobovat nepěkné rozpaky. Chtě nechtě jsem se prostě odlepil od stěny, která mě dělila od mé přítelkyně, a vydal se po schodech opět dolů.

A právě včas!

Uslyšel jsem za sebou otevření dveří a Debbiin smích, tak jsem ještě zrychlil tempo a z celé své vůle jsem si zakázal otočit se, ať už bych za sebou slyšel cokoliv.

Vyběhl jsem ven před kliniku a hned musel vyřešit otázku, která se naskýtala. Jak dostat Debbie tam z vrchu sem dolů, aniž bych tam šel a třeba se s ní náhodou potkal. Nemohl jsem to být já. Nemohl jsem tam jít.

Kolem mě šel po ulici zrovna nějaký mladý týpek. „Hele kámo,“ zastavil jsem ho. „Nemáš tak minutku nebo dvě?“ zeptal jsem se ho.

„No… no mám, ale s žádnými anketami na mě nechoď. A ani na slepé děti ti nic nedám,“ odpověděl. Musel jsem se zasmát.

„Ne, neboj. Nic takového nenabízím. Vidíš snad, že bych měl v ruce kupu letáčků nebo klíčenky na prodej?“ zeptal jsem se ho pobaveně. „Potřeboval bych něco jiného.“

„Cíga taky nevedu,“ namítl rychle. Už jsem to nijak nekomentoval. Zaprvé jsem ho nechtěl moc zdržovat a zadruhé jsem tam Deb nemohl nechat čekat moc dlouho.

„Potřeboval bych, abys zašel tam do té budovy, kde ve druhém patře v rehabilitačním oddělení bude čekat jedna holka. Je malá, štíhlá, dlouhovlasá brunetka a má obličej, který nepřehlídneš. Jmenuje se Debbie a já potřebuju, abys mi ji sem snesl. Já hrál dneska fotbal a vyhodil jsem si rameno, tak nemůžu, víš? Dám ti tisícovku,“ nabídl jsem mu a čekal na jeho reakci.