This Part Of My Life 3

Chapter 2

Louis‘ POV (o dvě hodiny později)

Posral jsem to. Celé jsem to podělal. NĚKOLIKRÁT! Byl jsem ten největší idiot na celé planetě. Přesně jak se mi všichni snažili celou tu dobu naznačit, ale já se proti tomu ozbrojil a doufal ve svůj šťastný konec. Takový, ve kterém by Debbie byla šťastná s někým jiným a já bych byl šťastný z toho, že ona je šťastná.

Jasně, vážně perfektní nápad, Tomlinsone!, nadal jsem sám sobě. Do prdele svaté! Vždyť ji miluješ, ty blázne! Jak sis kdy mohl myslet, že bys bez ní mohl být šťastný?! Ona je tvůj život… tvá radost… tvé štěstí. Potřebuješ ji k životu! Jen si vzpomeň, jak ti bylo ty roky bez ní, pokračoval jsem v nadávkách a ztratil se v myšlenkách o pár let zpátky. To byly tak krásné a hlavně jednoduché roky, že se to zdálo být až nemožné. Takový svět přece ani nikdy neexistoval, divil jsem se těm vzpomínkám. Byly tak vzdálené.

Ale ne ty roky, kdys jí neznal, ty tupče!, ozval se můj vnitřní hlas rázně. Ty, kdys věděl, že na světě existuje dívka, která ti ukradla srdce a ty jsi s ní nemohl být. Na tyhle roky mysli, upozorňovalo mě mé podvědomí.

Zamyslel jsem se tedy.

Celé ty dva roky, kdy nás od sebe dělila má práce a následně i náš společný nejlepší kámoš, který nevědomky zavřel dveře naší lásce. Harry měl pravdu; neměl jsem mlčet. Měl jsem mu říct, že si nepřeju ji od nás držet, byť to myslel dobře. Měl jsem se mu postavit a říct mu, že se mi jeho kamarádka líbí od prvního okamžiku, kdy mi ji představil. Kdybych mu to tenkrát řekl, všechno teď mohlo vypadat jinak.

Bylo mi hrozně, potvrdil jsem svému hloupoučkému mozečku a zároveň tak konstatoval i svůj nynější stav, při kterém jsem sám uzavřený v sobě čekal samotný v obýváku; pohodlně zabořený v sedačce.

Harry byl zrovna u mě v pokoji s Deb, jelikož mu už asi před půl hodinou hodinou poslala zprávu, ať za ní přijde. Ostatní kluci byli buď ve svých pokojích, nebo zalezlí v kuchyni. Kolem mě chodili velkým obloukem. Stranili se mě, nechtěli se mnou dýchat stejný vzduch, mluvit se mnou a možná… možná se mě i báli. Kdo ví.

Ublížil jsem jim. A to hodně. Dostal jsem je do velkého průšvihu a zpackal jim pár dní života. No, někomu i víc, než pár. Liam přišel o svou přítelkyni, protože já byl takový packal, že jsem nutil Harryho do vztahu, který nikdy nechtěl a ten kvůli toho musel využívat Liama, aby kryl výlety za jeho skutečným vztahem, zatímco já si se svou láskou hrál na kámoše a kámošku.

Jak směšné, uchechtl jsem se pro sebe. Ale bohužel pravdivé.

Nevěděl jsem, jak se věci a lidské osudy dají pokazit, dokud jsem to na vlastní kůži nezažil.

Jedna lež. Jedna blbá lež a všechno šlo do kytek. Nejen, že jsem už téměř jistě přišel o svou jedinou možnost šťastného života se svou pravou a jedinou láskou, ale ještě k tomu jsem přišel i o přátele a hlavně… hlavně o toho nejlepšího. Ani bych se mu nedivil, kdyby se mnou už vícekrát nepromluvil. Já bych to být na jeho místě udělal. Nemluvil bych se sebou.

Harrymu jsem posral život nejvíc, tedy až po Debbie, ale z kluků to schytal nejvíce on. Já ho donutil lhát jeho nejlepší kamarádce. Donutil jsem ho lhát jejím rodičům, které znal už od plenek. Donutil jsem ho lhát všem jeho přátelům, rodině… donutil jsem ho předstírat lásku, něhu, radost… téměř jsem ho připravil o jeho možnost vlastního štěstí, řval jsem po něm, hádal se s ním, nenáviděl ho, když nehrál podle mých pravidel.