Wattpad || h.s

Kapitola 10. ✰ Vyfoť to!

Bylo pro kluky pracné postavené stany znovu složit a opět postavit, tentokrát však na zahradě poblíž chaty, kde měla přespat Kylie.

Liam si setře z čela stékající pot, hned na to se usadí do proutěného křesla umístěného po střechou pergoly. Z podpaží mu doslova teklo, proto se mu v nich vytvořily mohutné mokré kruhy. Má nehoráznou žízeň. Zrakem kvůli tomu bloudí po prázdném venkovním stole.

„Přinesla jsem vám limonádu," řekne s úsměvem na rtech přicházející Dianna, v rukách svírá tác s prázdnými sklenicemi a láhví domácí limonády, „a taky nealkoholické pivo." dodá a tác s nápoji odloží na skleněný povrch stolu. Liamovy se rozzáří oči, když popadne plechovku ochuceného nealkoholického piva.

„Vy mi čtete myšlenky!" vykřikne s nadšením a plechovku okamžitě otevře a trochu do sebe nalije. Cítí jak se mu hořká tekutina rozplývá na jazyku a osvěžuje ho. Blondýn se vyhoupne na nohy. Celou dobu se snažil konce konstrukce stanu zabodnout do země. Mlátil do ně kamenem, jednu dokonce ulomil, moc se k tomu ale nevyjadřoval, upoutal by na sebe pozornost.

,,Konečně někoho napadlo donést pivo-" nestačí to doříct, protože mu tu poslední plechovku vyfoukne Louis. S laškovným úsměvem uvolňuje uzávěr a naschvál se napije.

„Říkal jsi něco?" ozve se brunet, nealkoholické pivo s mírným úšklebkem svírá v ruce. Pohledem skenuje naštvaného blondýna. Niall od něj odvrátí pohled a zatne pravou ruku v pěst.

„Chtěl jsem říct limonádu. Konečně někoho napadlo donést limonádu..." zamumlá si pod nosem a do sklenice si z láhve nalije malinovou perlivou limonádu.

Dianna zmateně pozoruje dvojici chlapců: „Mám ještě nějaké pivo v lednici, můžu ho přinést." Palcem levé ruky ukáže směrem za sebe k vchodu do chaty. Nadzvedne pro jistotu ještě tázavě obočí, avšak žádné odpovědi se nedočká, cítí se poněkud trapně.

„Ne, to je v pořádku, Niall se spokojí s limonádou." usměje se Louis a loktem šťouchne blondýna do žeber.

„S tebou si to potom vyřídím, idiote." procedí skrz zuby a se sklenicí se vydává zpátky do trávy, kde se posadí. Cestou tam krapet kulhá, vytvořil se mu na chodidle z toho neustálého chození puchýř. Je aspoň rád za to že se na nohách ještě udrží.

Tuhle vtipnou situaci zpovzdálí pozoruji. Je skvělé si všímat výrazu ve tvářích ostatních, kdybych neslyšela kontext konverzace asi bych byla úplně zmatená. Koutkem oka zahlédnu kudrnáče, jak má ruku s telefonem zdviženou k nebi.

„Tady signál rozhodně nechytneš," pronesu s posměškem v hlase. Sluneční brýle mi sklouznou lehce z nosu dolů. Prstem si je upravím zpátky. Harry se na mě zvláštně podívá, má podivně nadzvednuté obočí a ruku stále zdviženou k nebi.

,,Cože?" optá se. Zřejmě neslyšel polovinu věty, jež jsem před chvílí zničehonic vyplodila. Prohrábne si volnou rukou své kudrnaté vlasy a opět svůj pohled věnuje displeji telefonu. „Říkala jsem ti asi milionkrát, že signál v tomto místě prostě neexistuje." vyzouvám si nazouváky a mé bosé nohy se začínají dotýkat stébel zářivě zelené trávy.

„Musím najít správný úhel." Harry začne telefonem jaksi kroutit.

„Jaký úhel? Úhel signálu? O čem to vůbec mluvíš?" pro jistotu si brýle s tmavými skly sundávám, abych viděla co se opravdu děje. Stále mi nic nedochází.

V mžiku se ten idiot vyhoupne na nohy: „Mám to!" Pronese s nadšením a zazubí se.

Hledím na něj s otevřenými ústy. Vypadá hrozně nadšeně, což je zcela normální, nikdy jsem však neviděla, kdo by měl takovou radost z pitomého signálu. Děti z dvacátého prvního století rozhodně, ale ne celebrita.