Heaven for everyone.

Část 2. - Brian May padá ze schodů.

Den, po té polštářové bitvě se měli znovu sejít a prodiskutovat ten nápad s inzerátem v novinách. Brian zrovna dopisoval písemku z fyziky, když mu na lavici přistál malý lísteček popsaný kulatým holčičím písmem.

Dnes večer večeře v pubu?  M.

Usmál se. Mary byla jeho dlouholetá přítelkyně a trávil s ní po Timovi nejvíc svého volného času. Jeho rodiče si proto mysleli, že spolu chodí, ale to bylo tak daleko od pravdy, jakože je Země placatá. Podíval se jejím směrem a když se setkali pohledy, s úsměvem kývl. Zazvonilo. Lidé se pomalu začali trousit ze třídy na další hodinu. Až na Briana. Zapovídal se s učitelem fyziky tak vášnivě, že tím strávil celou desetiminutovou přestávku. Uvědomil si to až při dalším zazvonění.

,,Pro pána! Promiňte, musím běžet." Otočil se na podpatku, vyběhl ze třídy a nechal zmateného učitele stát před tabulí. To bylo poprvé, co měl přijít do hodiny pozdě. Na chodbě před schody ale naneštěstí vrazil přímo do partičky kluků, kteří se očividně o začátek hodiny absolutně nezajímali. A byl průšvih. ,,Promiňte." Zašeptal nesměle a pokusil se kolem nich rychle projít. To by ho ale nesměl jeden hrubián chytit za límeček u košile. ,,Cože jsi to říkal? Koukej se omluvit pořádně!" Brianovi se roztlouklo srdce. ,,Omlouvám se." Zopakoval hlasitěji se zrakem sklopeným k zemi. Kluk ho pustil a nechal ho udělat zbylé dva kroky k prvnímu schodu, kde ho zničehonic pořádně strčil do zad. A bylo to. Brian ztratil rovnováhu a absolvoval ten den dlouhý a bolestivý pád až do patra níž, za doprovodu škodolibého smíchu těch idiotů. ,,Bože." Zaskučel, když se konečně zastavil. Bolelo ho kompletně celé tělo a neuměl si představit teď vstát a jít na hodinu. Pokusil se zvednout, ale jak se zapřel, do břicha mu vystřelilo ošklivé bodnutí. Ne, ne, blbý nápad, blbý nápad, pomyslel si a zase se položil. Byl rád, že si nevyrazil dech, ale i tak netušil, co má dělat. Tak tam jen ležel, počítal hvězdy namalované na stropě a modlil se, aby ty seshora nenapadlo sejít dolů a dodělat ho. Dvaašedesát, třiašedesát, čtyřiašedesát...kroky.

,,Pane Mayi? Co tady děláte?" Co asi, přišel jsem si sem na tu špinavou podlahu dáchnout..protočil v duchu očima. ,,Upadl jsem." Otočil krapet hlavou a uviděl přesně toho učitele, pana Adlera, se kterým se zapovídal, jak se nad ním naklání a podává mu ruku. Pan Adler byl mladý muž, kolem pětatřiceti let s delšími černými vlasy a velkými brýlemi, které mu zakrývaly blankytně modré oči. ,,Můžeš vstát?" Jasně, že jo, doteď jsem to neudělal, protože se mi tu líbí. Natáhl se po jeho dlani a se zatnutými zuby se nechal vytáhnout do stoje. ,,Pojď, zajdeme za sestřičkou." Poplácal ho po rameni, nad čímž student sykl. ,,Oh, promiň." Celou cestu na ošetřovnu Brian mlčel. Zčásti proto, že se soustředil na zvládání bolesti, a proto, aby nemusel mluvit o tom, co se doopravdy stalo. Z lhaní měl výčitky a vždycky to na něm všichni poznali, protože se mu tváře okamžitě zbarvily dočervena. Jenže, když dorazili na místo, sestřička nikde. ,,No tedy," kroutil hlavou učitel, ,,kde ta Irene vězí?" zrentgenoval Briana celého očima, až se z toho ošil. ,,To nevadí, nic mi není," sklopil oči, ,,měl bych jít na hodinu." Jenže o tom nechtěl ani slyšet. ,,Nepřipadá v úvahu! Takhle tě nikam nepustím." Vzal ho za paži a táhl ho směrem ke kabinetu. Brian si uvědomil, že se zase červená a tiše sám sebe okřikl.

Usoudil, že má dnes nějaký den "jeho poprvé". Poprvé měl přijít pozdě na hodinu, poprvé ho někdo shodil ze schodů, poprvé viděl učitelův kabinet zevnitř...protože samozřejmě nikdy nic neprovedl. ,,Tak," vzal kantor ze skříňky lahvičku desinfekce a přešel k Briovi stojícímu uprostřed místnosti, ,,svršek dolů, pane Mayi." Kudrnáček párkrát zamrkal. Ani se nemusel znovu červenat, protože celý rudý dávno byl. ,,Stačí Briane." Odpověděl tiše a pomalu si rozepnul košili. Cítil se pod jeho pohledem trochu nepříjemně, ale byl to přece jen učitel. ,,Tedy Briane, budu muset tvým rodičům říct, ať ti taky někdy dají najíst." Uchechtl se při pohledu na jeho viditelná žebra.

Ukázalo se, že desinfekce prakticky nebyla potřeba, protože byl "jenom lehce potlučený". Byla k užitku pouze na jeho pravém boku, kde se ošklivě odřel. ,,Lepší?" Zeptal se s úsměvem pan Adler, když skončili a Brian si zase začal zapínat knoflíčky na školní košili. Přinutil se mu úsměv trochu křivě opětovat. ,,Rozhodně, moc vám děkuju." ,,Žádný problém," odvětil, ,,příště si dávej pozor, kam padáš." Mrkl na něj, když již byli oba mimo kabinet, potřásl si s ním rukou a odešel za dalšími povinnostmi. Poprvé Briana napadlo podívat se na hodinky na zápěstí a zjistil hned dvě věci - že do konce hodiny zbývalo už jen patnáct minut a že mu hodinky zevnitř praskly a vytvořila se pěkná pavučinka. Povzdechl si a vydal se do ředitelny, nechat si napsat omluvenku.
Jenže si uvědomil ještě jednu věc. Že si tašku se školními učebnicemi ve spěchu nechal ve třídě fyziky. No, to nám ten den pěkně začíná.