Proč si hledám kamarády, když na střední půjdu zhruba 140 kilometrů od mýho domova? Já nevím. Pravděpodobně kvůli tomu, že moje přemýšlení není o moc lepší než přemýšlení nějakýho zbytečně existujícího hmyzu.
'Kde mám sakra klíče...' zamumlám a zbrkle prohrabuju kapsy u bundy i v batohu. Jakmile si odložím, mým směrem je opět lavice Abby a Julčy.
Abby začne klepat do stolu, jako by bubnovala a dává nám tím najevo, že nám chce něco životně důležitého sdělit.
"Takže," máchne při tom rukou a narovná se.
"Tímto vás všechny zvu na mou narozeninovou oslavu," Julča i Kath se pousmějí.
"Páťo, ty můžeš přijít taky, jestli chceš." dodá.
Jsem strašně ráda, že mě pozvala. Nějak jsem v to ani nedoufala.
"Děkuju, děkuju." odpovím nadšeně.
Zbytek toho dne všechny mluvíme o hloupostech. Nějak jsem časem napřed. Její oslava je až za měsíc, pozvala nás měsíc předem.
Jakmile přijdu domů, batoh letí vzduchem do kouta mého pokoje a já sebou hodím na gauč a koukám do stropu. Co jí dám za dárek? Co má ráda? Achjo.
Hodiny přemýšlím. Jakou má ráda barvu? Sakra, já to zapomněla... zapomněla jsem jakou má ráda barvu. Modrou? ...něco s Japonskem... jak se jmenovalo to město?... Aaargh.
Čas od času jezdím do centra a prohlížím si knihy, které bych si ráda přečetla, ale vlastně bych je nikdy nepřečetla. V tom knihkupectví prodávají blok s motivem Alfonse Muchy, o kterém Abby vždycky říkala, že je skvělý.
Jakmile se dostanu domů, sednu si ke stolu, odříznu kousek čtvrtky a udělám na ni jakousi koláž plnou vytištěných květin, starého, nažloutlého papíru a úryvků Abbyiných oblíbených písniček. Melanie Martinez a Glass Animals nesmí chybět. Nikdy jsem je moc neposlouchala. Jak jsem tak ale pročítala ty texty, naprosto jsem si je zamilovala.
Měsíc uplynul jak voda. Den ode dne jsem každou přestávku shrbeně seděla pod jejich lavicí a bezmyšlenkovitě upírala pohled na Abby nebo Julču, která kreslila. Dokáže dokonale nakreslit psa. Inspiruje se z nějaký série knih o vlcích. Každej ten vlk měl svý originální jméno. Abby i Kath se těch x jmen fakt naučily, ale já si nepamatuju ani jedno. Jsem fakt dřevo.
Blíží se konec roku. Věta, která mi tlačí dýku do prsou. Třídní si stěžuje na naši neschopnost domluvit se na motivu triček, které budeme mít na focení.
„Nechcete tam paštiku? Nebo žábu?" zeptá se Petr třídy.
„To si děláš srandu, Petře."
„Tak gril."
...
„Jo, to je super nápad!" „Jo, proč ne." „Jako, vystihuje to naší třídu, žejo."
A takhle 9.B přišla k úžasnýmu grilu na třídních tričkách.
Abby se přihlásila, že se ujme grafickýho návrhu těch triček. Ten gril na přání naší třídy ztvárnila, a pak už se to tisklo na červený a růžový trika. Červený měly holky a růžový měli paradoxně kluci. Vypadali jak chodící Ibalgin.
Kolem konce května, června jsme taková hrstka lidí skoro každý ráno chodili do školy už v 7°°, abychom řešili poslední zvonění. Nakonec jsme zbyly jenom já a Abby a Gábi z druhý devítky.
Asi nemělo smysl tam chodit, bylo to strašně zbytečný, protože ať jsme rozhodly, co jsme chtěly, stejně to třída změnila.
Přestože jsem vstávala tak brzo, bezdůvodně to rozhodně nebylo.
Vždycky jsem strašně chvátala do školy třeba už v půl sedmý, jen abych tam mohla na Abby čekat. Sedávaly jsme spolu na lavičce před prosklenými dveřmi v přízemí a čekaly, až nás pustí dovnitř. Sice jsme si neměly tak úplně co povídat, ale i ta blbá otázka „Jak se máš?", kterou jsem ten den slyšela ještě stokrát, úplně stačila.
Po tý půl hodině sezení a řešení triček jsme šly z učebny chemie zpět do třídy a čekaly na Julču a Kath. A rutina se opakovala.
