Podívám se skrze žaluzie a sleduju, jak sebou hází koruny topolů. Vidím jemné vločky sněhu dopadat na parapet přímo přede mnou. Modrá zimní záře se zvenčí dere do poměrně malé, šedivé učebny. Po zdech jsou vyvěšeny zeměpisné plakáty s Velkou Británií, Londýn je bez pochyby zvýrazněný odlišným, zvětšeným písmem. Přes zadní stěnu místnosti visí velká zelená nástěnka s vystavenými pracemi studentů a dalšími naučnými cizojazyčnými plakáty.
"Patricie-" vyruší mě učitelka
"Uh, ehm..." - to dávám učitelce najevo, že jsem úplně mimo.
"Cvičení 6 na straně 58." odfrkne si
"-jo. Určete druhy souvětí..."
Většinou jsem ve škole strašně nepozorná. Koukám z okna, nebo si představuju jak tančím na písničku O' Children od Nicka Cava. Mám svůj svět. Ráda do něj utíkám.
V tom světě se na nebi míchá tmavě fialová s modrou barvou, když zapadá slunce tak sytě zbarvené jako pomeranč. Na té tmavší straně nebe je měsíc. Vždy v úplňku. Já sedím na trávě, opřená o rozkvetlou třešeň, kochám se levandulovou vůní a obdivuju celou tu krásu.
Obyčejně se ve škole s nikým moc nebavím. Moje nejlepší kamarádka Veronika přestoupila na jinou školu. Prý kvůli šikaně. Dodnes se stydím, že jsem pro ní nemohla udělat víc, aby zůstala.
Protože jsem často rozčilovala učitelku svými vražednými pohledy, rozhodla se mě posadit úplně dozadu, v prostřední řadě, samotnou. Zmizela jsem jí tak z dohledu. Je to vcelku výhodné, protože teď, den co den, kreslím postavy do sešitu místo toho, abych dávala pozor.
Už sama sedím přes rok a v kreslení jsem se zlepšila. Je to jedna z mála aktivit, za které se nestydím.
Můj život považuji za opravdu fascinující. Každý den přicházím domů znuděná, se sluchátky v uších. Jelikož lidi v autobusu nemůžou mluvit normálně, hlasitost svých písniček si dám na maximum a když přijdu domů, šokem si je vytrhnu z uší, protože si uvědomím, jak nehorázně řvou. Hodím tašku do kouta, pustím si nahlas hudbu a aniž bych si sundala bundu, vtrhnu do pokoje a plácnu sebou na postel.
"I hope you find a way to be yourself someday-" mumlám se zavřenýma očima v posteli, ruce rozházené, odraz slunce v okně našich sousedů prosvěcuje můj velký, téměř prázdný pokoj.
Celé odpoledne poslouchám můj sladko-hořkej playlist. Sladko-hořkej proto, že jsou tam písničky, jejichž žánry jsou jako z jiný planety a vůbec spolu nekorespondují, ale přesto se mi to líbí.
Ten playlist o téměř sedmdesáti písničkách mě doprovázel půl roku každé ráno před školou a pochopitelně i po škole.
Poslouchání muziky je pro mě něco, bez čeho se denně nedokážu obejít. Tím, že nějakou dobu poslouchám jeden playlist, se ty písničky nějak zapíší do vzduchu a já se pak můžu do tý doby kdykoliv vrátit.
Vlastně jsem tím tak trochu zakletá v čase.
