Je středa. Nejspíš nejlepší den v týdnu, protože máme nejlehčí předměty. Vyjít schody, boty do skříňky, bundu přes židli. Každodenní kolotoč. Jdu směrem k Abby a Julče. Protože ony ke mně nikdy nechodí, musím k nim sama.
„Čau." řekne Abby neutrálním hlasem, ale kření se.
„Ahoj. Už jsi viděla Kakenu?" Kakena je přezdívka pro Katherine. Ani nevím, jak jsme k ní přišli. Už dobrých pár let to pro nás není Katherine, ale Kakena, želví královna.
Kath chodí často pozdě a zapomíná na úkoly. Osobně si nemyslím, že na ně zapomíná. Je prostě extrémně líná a radši si nechá dát pětku, než aby utrpěla nějakou psychickou nebo fyzickou újmu. Tím myslím, aby jí při doplňování i/í,y/ý neupadla ruka. Často je mi jí líto, protože jí lidi nadávají a já nemám koule na to, abych se jí zastala. Stydím se za sebe.
Nicméně hodina matematiky s polousínajícím učitelem se vleče jako prase na porážku a přes třídu se tajně posílají papírky s Bůh ví čím uvnitř. Já jsem třídní sova. Mně nikdo žádné papírky nepíše, ale zaklepe mi na rameno a zašeptá ,Pošli to tomu a tomu.' a já to udělám. Neříkám, že mi to nevadí, ale nemám odvahu ani chuť se s někým hádat. Až do přestávky si čmárám do sešitu a aniž bych si toho všimla, sedí přede mnou třídní génius. Chci říct - Simon.
„Takže ty ses dala na buddhismus?" zeptá se sarkasticky. Ne nedala, jen jsem na papír načmárala podělanýho kluka v tureckým sedu. Ani nevím proč. Sotva jsem si uvědomila, že sedí přede mnou, strčila jsem si ten papír do batohu.
"Co je, Simone?" zeptám se s kamenným výrazem.
"Proč to schováváš? Nemáš se za co stydět." řekne a mě zahřeje u srdce.
To nic nemění na tom, že je neuvěřitelně otravný a neodbytný, pokud jde o dějepis nebo Skyrim. Naše bezeslovná konverzace skončila. Teda, alespoň to tak vypadá, když se zvedá ze židle a jde raději konverzovat s někým jiným.
Pokud jde o Markétu, dnes nebyla ve škole, čímž mi udělala radost, protože nikdo nekritizoval, co dělám.
"Co je ti?" zeptá se mě Abby. Bez zájmu, jen aby se ujistila, jestli se nechci vykecat.
"Nic mi není. Naspala jsem toho dneska hodně málo." odpovím, i když vím, že mi něco je. Jsem ráda, že se zeptala. Ztichne a začne poslouchat Julču s Kath, které se zrovna baví o seriálech.
Abby má opravdu zajímavé oči. Modré s trochou šedi, když jimi zrovna prosvítá světlo. Jindy je má tak trochu zelené.
Párkrát jsem si všimla, že se na mě dívá. Nejspíš, aby zachytila můj pohled, protože když s někým mluvím, nekoukám se jim do očí, znervózňuje mě to.
To, že jsem z nějakého důvodu upoutala Abbyinu pozornost mě dost zmátlo, ale bylo to zvláštní a... Myslím, že jsem to později i schválně vyhledávala.
"Jak řekneš mentalista jedním slovem!" řekne Abby a svým výrazem jako by nutila Julču k odpovědi.
"Já umím číst mysl!" odpoví Julča a obě se začnou smát.
Katherine sedí na židli před nimi, jednu nohu má přes tu druhou a v pravé ruce drží cosi k svačině. Abby se usmívá a nejspíš přemýšlí, o čem bychom se mohly bavit. Julča si do svého notýsku kreslí postavy z její oblíbené knížky.
"Jak se máte, Vyšehrádská čtyřko?" zeptá se Abby a já se směju. Směju se, aniž bych si to uvědomovala. Nevím, jak to ty tři dělají.
"Špatně." odpoví Kath. Na tuhle odpověď jsme si už všechny zvykly. Beze slova se vydám směrem ke své lavici, sednu si a myslím na všechno a na nic. Den utíká pomalu. Teda, hodiny aktivního učení utíkají pomalu a hodiny, kdy koukám z okna jsou pryč během okamžiku. Paradoxně.
Konečně zvoní a já se hrnu ke dveřím, abych se nadechla taky jiného vzduchu, než je ten školní. Staré knihy a nábytek mají docela specifický pach, kterému tak říkám.
Nastupuju do autobusu a pokaždé, když je to možné, podívám se do odrazu výlohy nebo zrcadel, abych se ujistila, jestli se Bůh nesmiloval a nenapravil můj obličej. Sluchátka mi přehrávají Ruelle, ale já jako vždy, nic neslyším.
