Pobočnice krále pod Horou

20. Co králi drahé jest

„Pomůžu ti," špitla Odette a poklekla. Uzel rozvázala jako nic a pak... Thorin pevně zatnul víčka a z hloubi hrudi zasténal. Ale nechtěl ponechat oči zavřené, chtěl se dívat. Shlédnout dolů a hltat ty zdánlivě nepatrné, úžasné pohyby. Položil jí ruku na temeno a hladil ji po vlasech. Jenom hladil, nikdy by na ni netlačil.
Jak jen se mýlil, pokavaď se někdy domníval, že je to on, kdo má navrch. Ve chvílích jako byla tato, stával se pouhým poslušným psem, vystaveným zvůli své paní. Volnou dlaní se opřel o stěnu před sebou, kolena roztřesená, jako by se proměnila v rosol. Odette totiž poklekla. Poklekla a už nevstala...

„A co kdyby to byli elfové, kdo by přišel žádat o pomoc?" zeptala se už na loži, kde dokončili to, co začalo u dveří. Thorin neodpověděl hned, dokonce i spolknul komentář o dětinském konání nehodném pobočnice krále, jakožto vysoké oficírky věhlasného Království pod Horou, neboť ta mu právě prstem malovala jakési roztodivné obrázky po hrudi. Znovu vířila hlubiny, které by nejraději nechal v klidu.

„Co kdyby to byli oni, kdo by stanul před trůnem Ereboru? Před tvým trůnem?" dodala ještě. Věděla, liška podšitá, jak k němu promlouvat.

„Elfové nikdy nepřijdou," popřel Thorin prostě, protože tak prostá byla pravda.

„Jak si můžeš být tak jistý?" pochybovala dál Odette, hlavu opřenou v ohbí jeho krku. Ona prostě byla jednou z těch bytostí, které beznadějně věří, že kde je dobrá vůle  i zázrak se může stát. Král podobné pohnutky mysli příliš nesdílel, avšak musel připustit, že lidská stránka Odettiny povahy často klidní jeho rozbouřené, ryze trpasličí nitro. Že poutá jeho démony. Přetočil se na bok a pohlédl jí zblízka do tváře.

„V první řadě je to hrdost. Hrdost je zárukou, že první krok neučiní elf, stejně jako trpaslík. A hned potom nenávist, která je mezi našimi národy zakořeněna až příliš hluboko. Již po dlouhé generace je zpřetrháno dávné přátelství, které beztak nikdy nebylo opravdové."

„Proč myslíš, že nemohlo být opravdové?" opáčila bezelstně. „Však podívej na Kiliho a–."

Thorin jen zkřivil obličej, nemínil plýtvat slovy nad pomatením svého synovce, ačkoli mu škodolibý hlas kdesi uvnitř opovržlivě říkal, že ani on se nechová příliš rozdílně. Ne, jeho zalíbení bylo jiné, nesrovnatelně jiné než to Kiliho. Opravdové, samozřejmě! Rozhodl se proto ten hlas ignorovat, podobně jako když promlouvalo svědomí hlasem hobita, když jej tehdy nutil k útěku.

„Promiň, vím, že o tom nerad mluvíš," projela mu prsty ve vousech – tohle měl rád. „Avšak považ, pevnost, o které mluvil čaroděj, ta přece leží na jižní hranici Temného hvozdu, nebo ne?" Přikývl, jelikož Odettino geografické povědomí bylo vskutku brilantní. „Tedy se přímo dotýká zemí krále Tranduila." Už se neptala, konstatovala. „Bylo by proto logické, kdyby se právě území lesních elfů stalo prvním, které bude bezprostředně ohroženo. A potom je tady Lothlórien, Zlatý les. Ten je odtud, pokud se nemýlím, rovněž co by kamenem dohodil. Jestli Gandalf říkal pravdu a síla, která v Dol Ghulduru přebývá je opravdu tak strašlivá, přece ani šípy elfů jistě nepostačí k obraně. Třeba potom oni budou nuceni žádat o pomoc. No a kde jinde by ji našli v těchto pustých krajích severu, nežli zde? U nás, u trpaslíků."

Thorin uznale zamručel, především nad znalostmi své malé tmavovlásky, jež mu na tvář přivedly mírný úsměv. Jím, i když trochu na sílu, podbarvil rovněž svůj hlas, hlavně aby odlehčil slova, která snad mohl brát na lehkou váhu. Do jisté míry. Sám vážně doufal, že Gandlaf jenom plácal nesmysly. Že jen nafukoval svoje soukromé, nepodložené strachy jako někdo, kdo toho za život viděl až příliš mnoho. Vždyť ani u Bílé rady čarodějů neshledal podporu, jak jen neochotně přiznal, když mluvili v soukromí. Ve svých tvrzeních byl až podezřele fantaskní a až podezřele sám.