Pobočnice krále pod Horou

18. Za cenu vlastní pohany

Nemělo význam stát tu jako solný sloup a opírat se o stůl. Vyčkávat a rozmýšlet se v komnatě Thorinem přesycené až po strop. V komnatě, kde přemýšlet prostě nešlo. Rychle se tedy oblékla, vlasy prohrábla jen rukou a zbaběle zmizela.

***

V ten samý okamžik, kdy Odette bloumala chodbami spící Hory, se začal probouzet tmavovlasý trpaslík po noci prosté nedobrých snů. Oči nechal zavřené kvůli ostrém jitřnímu slunci, které pronikalo skrze okenice a řezalo jej pod víčky. Poslepu zašátral v přikrývkách a zaškaredil se. Buďto se Odette krčila kdesi na kraji, někde, kam nedosáhl, anebo zůstal v posteli sám. Podíval se a žel, potvrdil si správnost druhé domněnky.

„Odette," zavolal. Dost pošetile, když viděl, že tu prostě není. Není, ovšem jistě byla ještě před chvílí. Stále cítil její vůni, levanduli, víno a spánek v pomuchlaných polštářích. Zamračený vstal.

Třeba si dopřála koupel po ránu? Ostatně, sám o takové lázni uvažoval, dřív, než jej únava přemohla. O lázni zajisté společné, plné horké vody a blízkosti, doteků a roztoužených vzdechů. Chtěl svou pobočnici políbit, hned jak by se probudila, do rozcuchaných vlasů, na ústa pokrytá rozmazanou červení, a potom i kamkoli jinam, kamkoli by si přála.

Zkontroloval tedy i malou místnost za ložnicí – marně. Usilovně pátral v paměti, zdali neřekl anebo neudělal něco, čím by se jí mohl dotknout. Nebo, nedej Mahal, snad dokonce ublížit! Možná byl příliš dychtivý, předtím v noci? Králova paměť samozřejmě nebyla nijak zvlášť průzračná, což po návštěvách krčem nebývala z většiny, avšak přesto neshledal nic, co by pokládal za... nevhodné. Těžce vydechl. Vždyť přece neučinil nic, s čím by nesouhlasila? Nic, co by si sama nepřála?

Zapnul opasek, stáhl tkanice na zmuchlané košili a přes ramena přehodil kabátec. Najde ji! Najde ji a udělá to hned!

Se sebevědomou jistotou zamířil k terasám. Věděl, že právě tam Odette často chodívala přemýšlet či hledat samotu v době, na kterou nechtěl ani vzpomínat. I když klid by teď našla asi kdekoli kromě Bomburovy hospody, odkud se ještě v ranních hodinách ozýval řev, který už ani s notnou dávkou představivosti nepřipomínal píseň, ačkoli písní býti asi měl. Ano, ujistil se král, na hradbách bezpochyby nalezne, co hledá.

Kráčel Horou jinak velmi tichou. Tichou až nepatřičně. Působila prázdná jako tehdy, kdy odsunul skryté dveře a poprvé po dlouhých desetiletích vstoupil do nitra Ereboru. Balin měl tenkrát v očích slzy, když četl dávné runy ryté v kameni. Zde leží Sedmé království Durinova lidu, nechť Srdce Hory spojí všechny trpaslíky v obraně jejich domoviny. Nezřídka se zde zastavoval, uvažoval nad oním nápisem, však dnes se nemínil zdržovat naprosto ničím.

Na terasách však Odette nebyla, a ani nikdo jiný. Nikdo krom očividně překvapených stráží. Král si dobře uvědomoval, že vypadá jako by jej pozřela a následně vrhla bájná příšera. Bylo mu to jedno. Přemítal nad dalšími eventualitami. Vedle možnosti prostě vyčkat až se paličatá žena zase objeví, rozhodl se zkontrolovat ještě stáje. Doopravdy doufal, že ji zase nenapadlo Horu opustit, však zároveň se uklidňoval, že by se nejspíš neodvážila. I přesto však Thorinovo srdce vynechalo jeden, dva tepy.

Ani ve stájích Odette nenašel. Ale navzdory vší smůle, kterou toho rána měl, alespoň bílá kobyla tu stála s hlavou ve žlabu. Oddechl si věru nemálo. Než se však stihl otočit k odchodu, zjistil, že maštal tak úplně prázdná není. Král zpozoroval elfku, jak se troufale dotýká jeho ryzáka. Cosi mu šeptem povídá a on, jindy divoký a nedůvěřivý hřebec, zuby chňapající dokonce i po Dernovi, který jej denně krmil a hřebelcoval, teď zůstával zkrotlý jako nějaký přestárlý, tažný valach. Přivíral oči a nechával si hladit klabonosou hlavu od téhle ženštiny! Thorina to až nesmyslně rozčilovalo, tím spíš, když podrážděn už přišel. Tahle lesní potvora si totiž drze nárokovala vše, co jemu bylo drahé. Synovcovu lásku, Odettinu důvěru a teď i odevzdanost třebaže jen zvířete, nicméně zvířete, jež také patřilo jemu. Už, už chtěl tu přeběhlici okřiknout, ale v tom se mu zrodil v hlavě nápad. Sic ponižující a zoufalý, jenže král zrovna zoufalý byl.