اوووه! هذه الصورة لا تتبع إرشادات المحتوى الخاصة بنا. لمتابعة النشر، يرجى إزالتها أو تحميل صورة أخرى.
„Zakletá princezna u okna sedí, vyhlíží rytíře, do dáli hledí.
„Havraní vlasy jak půlnoční nebe; pozor dej, cizinče, podmaní si i tebe!
„Krásná a půvabná jako ještě žádná,
nenech se zmásti však - umí být i zrádná.
„Sněhovou kůži má; tak hezkou na pohled! Neodvažuj se blíže, neb vydechneš naposled.
„Rytíři zachránit ji chtěli - a to v hojné míře; dívka nevinná není však, je to mocné zvíře!
„Na zámku ji zavřeli, aby krásu svou pozbyla, ti, kdo se k ní přiblížili... všechny je zabila.
„Rty krví hoří, v očích odráží se jí moc; srdce má tmavé jak ta nejčernější noc."
„Taková urážka," vyprskla neurvale dívka, když dorecitovala poslední verš. „Taková neslýchanost!"
Nejprve ji nazvali kráskou, poté po krvi lačnícím zvířetem. Teď se pro prostý lid v podzámčí zřejmě stala obojím.
Zuřivě vytrhla pomačkaný pergamen z ochablých prstů mladíka ztuhlého strachem. Zpočátku ho chtěla nechat jít, chtěla po něm lidem poslat varování, malou připomínku toho, že se jim nepodařilo ji dočista zničit, že stále ještě žije. A že je stále tak mocná jako před lety.
Jenže ta báseň ji dočista zkazila den. Jak se hoch vůbec mohl opovážit přinést tohle dílo s sebou?
Jindy hnědé oči jí teď žhnuly téměř do ruda. Půvabnou tvář měla zkřivenou hněvem.
Kdyby jen nebylo té proklaté básně...
Dívka pod náporem emocí vší silou uchopila stále přítomného mladíka za čelist a vyzdvihla ho do výšky. Zády ho natiskla na oprýskanou zeď trůnního sálu a s libostí naslouchala jeho bojácným vzlykům, které pomalu tišily její nejhorší impulzy.
„Prosím," zasýpal ztěžka, když mu její nehty začínaly drásat kůži. „Nechci se se smrtí setkat tak brzy."
Přiblížila se k němu a rty zlehka přejela po jeho čelisti. „Ale drahoušku, smrt jsi už dávno potkal," šeptla, načež špičkou jazyka ochutnala kapky krve, které mu vytékaly z ranek na tváři. „Je totiž přímo tady. Před tebou."
Dál už to vydržet nemohla. Nedokázala v sobě dusit tu touhu, to vzrušení, ten neukojitelný pocit hladu.
Zakousla se mu do krční tepny. Tam byla krev nejsladší; plná živočišného tepla. Hladově nasávala životodárnou tekutinu, přičemž jazykem laskavě bloudila po mladíkově kůži, jakoby mu tím snad měla odpomoct od bolesti, kterou mu způsobila.
Jeho nářky po chvíli ustaly. Krev o poznání zchladla a jakýkoliv odpor dočista zmizel.
Upustila ho. Bezvládné tělo se jí sesunulo k nohám. Přesně tam, kam podle dívky s havraními vlasy patřili všichni lidé.
Šatů potřísněných krví si nevšímala. Špinavou bradu si otřela pergamenem, který po celou tu dobu tiskla v dlani.
Upustila ho až teď. Dívala se, jak dopadá na mladíkovo tělo. Téměř až se zbožnou fascinací hleděla na to, jak se rudá tekutina mísí s inkoustem.
Toliko k jejich takzvané básni, prolétlo ji hlavou. Stejně si za to můžou sami. Kdyby legendu stále nepřiživovali, nikoho by ani nenapadlo slídění v zapovězeném zámku.
Nad onou myšlenkou se samolibě usmála, odhalujíc dlouhé špičáky.
Ona sama prokletý zámek sice opustit nemohla, zato se mohla spolehnout na to, že si k ní vždycky nějaký zvědavý hlupák najde cestu, aby se mohl pokusit zachránit krásku, která byla ve skutečnosti zvířetem.
