Oops! Ang larawang ito ay hindi sumusunod sa aming mga alituntunin sa nilalaman. Upang magpatuloy sa pag-publish, subukan itong alisin o mag-upload ng bago.
Něco nebylo v pořádku. To mladá žena vycítila ještě předtím, než stačila odemknout postranní dveře pronajatého domku na pláži.
Co přesně ale způsobovalo to, že se její vnitřnosti nepříjemně kroutily, zjistila až v okamžiku, kdy otevřela dveře a vkročila do úzké chodbičky.
Všude, kam až ji mihotavé světlo z pár desítek čajových svíček dovolilo dohlédnout, byly pečlivě vyskládány okvětní plátky růží. Dokonale lemovaly uzounkou chodbičku, dosahujíc až na její samý konec, kde se rudá cestička rozdvojila; jedna zcela jistě vedla až za roh do kuchyně, zatímco druhá se přímo před jejíma očima rozšiřovala do obývacího pokoje, který se jí ztrácel ve tmě.
Dívka ani nemusela zdlouhavě přemýšlet o tom, kdo pro ni takovou parádu přichystal. S naprostou jistotou věděla, že to byl on. Věděla, že ji opět našel.
„Ztrácíš svůj drahocenný talent, Terrenci," prohodila do prázdna. Nezvaného návštěvníka sice zatím nespatřila, ale jeho přítomnost cítila všude kolem sebe. Cítila jeho vtíravý pohled, dočasnou převahu, ale i vzrušení, které se neslo vzduchem, a kterým se i ona sama nechala, zcela dobrovolně, pohltit. „Tentokrát ti trvalo skoro osm měsíců, než jsi mě konečně našel. Copak tě asi zdrželo?"
I přesto, že svá slova vyřkla v otázce, odpovědi se jí nedostalo. Žádnou vlastně ani nečekala. Jediné, co mohla v tuto chvíli udělat, bylo představit si jeho obličej. Neměla tu čest potkat se s ním tváří v tvář už pěknou dobu, ale věděla naprosto jistě, jakou v něm její slova vyvolala reakci. Jeho samolibý úšklebek si stále ještě dokázala velmi živě představit.
A dnes konečně přišel ten den, kdy mu ho bude moci smazat z jeho iritující, pohledné tváře. Jednou provždy.
Dívka si v dramatickém gestu povzdechla. Kabelku, která ji do této chvíle visela přes rameno, odhodila kamsi do prostoru. Ani se nesnažila svá gesta nijak schovávat nebo něco předstírat. Člověka skrytého ve stínech jejího dočasného domova znala až moc dobře; nepochybovala o tom, že neuslyší žádný výstřel, dokud ona sama nebude ozbrojená. Určitě ji neměl v plánu hned zastřelit; na to jejich malou hru na kočku a myš až moc miloval.
Naopak si jistojistě našel příhodné místo, ze kterého sledoval každý její pohyb, zatímco trpělivě, se stále se zvyšujícím adrenalinem, vyčkával na nevyhnutelné.
Trpělivost ale její silnou stránkou nikdy nebyla. Čím déle ji nechával čekat, čím déle o své aktuální poloze nedával vědět, tím více v dívce kypěla zlost. Proto na nic nečekala a natáhla se ke skříňce po své pravici.
Nedivila se, když ji z jedné ze zásuvek nechal v klidu vytáhnout ukrytou zbraň. Sice ji už celá léta nepoužila, ale její dlaň chladný kov uvítala s důvěrným zalíbením.
A právě v ten moment se poprvé za večer usmála.
Dnesvšechnoskončí, prolétlo ji hlavou. Žádné další skrývání. Žádné další hry.
Tichým domem se rozlehlo cvaknutí kovu. Oba dva věděli, že to znamenalo jediné.
„Hra začíná, Romeo," pronesla sebejistě, přičemž udělala první krok vstříc temnotě. „Ať vyhraje ten lepší."
