Pobočnice krále pod Horou

17. Všemi smysly

Odette, zadumaná a obklopená zvukem dotékající vody, nemohla mít pražádné tušení, že jenom pár stop opodál, za zavřenými dveřmi do potemnělých chodeb, čeká právě onen muž s očima podobnýma krystalkům ledu. Trpaslík, jenž pozbyl i poslední zbytek naděje na trochu obyčejného štěstí, které si dovolil konečně dopřát.

***

Thorin zaklepal ještě počtvrté, ještě razantněji, leč nepochyboval o zbytečnosti takového počínání.
Na velmi kratičkou chvíli se dokonce strachoval, zdali se ženě nemálo ovíněné nemohlo přihodit něco zlého. Podvrknutý kotník na schodišti nebo...

Ne! Trpce si uvědomil, že přece odešla s Bofurem. Vzpomínal to vzájemné chichotání. Laškování, co mu předtím rvalo uši a teď drtilo srce v prach. Sevřel ruce v pěst, až mu pod kůží zbělely klouby. Sám ji měl doprovodit, a nedbat na řeči!

Prudce vydechl společně s přívalem dalších černých teorií. Odette přece vždycky trávila každou volnou chvíli právě s Hračkářem. Od začátku se přátelili a možná se dávno stali něčím víc. Možná jen on sám byl slepý k okolnostem naprosto zřejmým. On a bláznivý starý čaroděj! Jsem hlupák, vynadal si král, zatímco se utvrzoval o správnosti svých domněnek.

Třeba, uvažoval horečnatě pořád dál, je ten neřád právě uvnitř, a proto se zdráhají otevřít. Nepřejí si býti rušeni, protože třeba zrovna... Zlost mu jako mráz přeběhla po páteři a zkřivila tvář, žaludek ždímala jako promočenou košili. Rozlícen pouhou tou představou, přiložil ucho na dřevěnou desku dveří, snaže se zachytit jakýkoli zvuk uvnitř. Ano, on. Thorin, syn Thráina, syna Thrórova, vládce ereborský, poslouchal za dveřmi jako nějaký zloděj. Ne zloděj, ještě hůř. Jako klevetivá stará bába! Až tak hluboko byl schopen klesnout. Až tak hluboko byl schopen klesnout kvůli ní. Však nezaslechl nic než ticho jako v hrobě.

Krále přirozeně napadlo vpadnout dovnitř, klidně i vyrazit dveře, pokud by petlice byla zamčená, a prostě se přesvědčit na vlastní oči. A pak Bofura holýma rukama zardousit! Zbrklý čin si ale kupodivu rychle rozmyslel, hlavně proto, že by mohl spatřit přesně takový obraz, jakého se obával. Thorin se děsil své vlastní reakce. Ve skutečnosti si totiž nepřál mít na rukou krev muže, jehož dříve nazýval přítelem. Odette mu totiž nepatřila. Ne doopravdy, ačkoli se snažil namlouvat si opak.

Chtělo se mu vykřičet vztek na celou Horu, stínat hlavy mrzkým skřetům nebo skolit medvěda. Ale nekřičel, ani se nevydal ven do noci. Nechtěl více živit celou tuto tragédii dalším chováním nehodným vůdce natož vladaře. Proto odtáhl hlavu ode dveří, avšak zůstávaje opřený alespoň dlaní o zárubeň. Popadal dech. K té dlani přitiskl i čelo a na chvíli pevně zatnul víčka. Přemítal, kam se vlastně vydat. Zdali se má vrátit do hospody a tam pít do bezvědomí, či vyrazit směrem ke skrytým chodbám, dolů až k tajné místnosti, kde už se řádný čas neukázal. Zvolil možnost druhou. Sic studené a tvrdé, nádherné zůstávalo Srdce Hory a on je chtěl znovu mít. Navíc to bylo jediné srdce, které mu právě teď zbylo. Než se však dal do kroku, nevydržel to vnitřní pnutí a kopnul do dveří před sebou. Vší silou. Dřevo zapraskalo a několik odštípnutých třísek se rozlétlo okolo, jenže taková malichernost byla králi lhostejná. Ani se neohlédl a šel. Šel pomalu, měl totiž před sebou celou dlouhou noc.

***

Odette sebou škubla tak, až upustila mýdlo do lázně. Co to bylo? Vylezla z vany – osvěžená koupelí už pohybem o něco jistějším. Skoro se ani neosušila a nahá vklouzla do dlouhého pláště bledě modré barvy, který obvykle nosívala přes noční oděv. Vyběhla z koupelny ven, pátrajíc po původu tupého zvuku, který otřásl celou komnatou. Možná se jí jenom zdál, napadlo ji, ale se přesto koukla ještě na chodbu.