Pobočnice krále pod Horou

14. Dobrý král

„Za svůj zatím krátký pobyt zde jsem o vás mnohé slyšel, ale jenom v tom nejlepším." nešetřil dál lichotkami kouzelník. „Jenom v tom nejlepším!"

„Vážně?" zkousla si ret. Nechtěla se divit ani zvedat obočí, dělala ovšem obojí. „Smím se tázat od koho?"

„Och, ano, ano, jistěže smíte," prohloubil úsměv Gandalf, „můj dobrý přítel, pan Bilbo Pytlík, mi o vás dlouze vyprávěl. Též se značným zaujetím, řekl bych. Smýšlí o vás s úctou a důvěrou. A proto," poklonil se ještě jednou, hlouběji, a také překvapivě ladně na muže věku úctyhodného, „kdo je Bilbovým přítelem, je přítelem i mým."

„I já smýšlím o hobitovi v dobrém," přiznala popravdě Odette, „je to pozoruhodný mužíček." Tentokrát se bezděčně usmála ona, jelikož nikoho podobného jaktěživa nepotkala. Půlčíka si totiž dovedla představit nanejvýš někde v záhoně, se slamákem na hlavě, třímajícího v ruce hrabičky, a ne, jak s mečem čelí zubaté tlamě vrka. Natož samotnému Šmakovi! Jenže zdání rádo klame a u Bilba to platilo víc, než dvojnásob.
„Pozoruhodný je též jeho příběh, jímž hravě přerůstá mnohé z příběhů velikých lidí," dodala, neb půlčík se vskutku vymykal národu nejen vlastnímu.

„To jistě máte pravdu," souhlasil ihned čaroděj, „a já jsem přesvědčen, že ještě nedopsal poslední řádky. Dokonce mne veskrze mile překvapilo, jak vlídně je s ním zacházeno. Až na to, že je ještě stále považován za zloděje a zrádce! Nutno říct, že obojí je nesmysl."

„Opatrně," šeptla Odette polohlasně a naznačila směrem ke strážným, kteří hlídali těžké, kovové dveře do pokladnice. Čaroděj zpochybňoval úsudku jejich krále, což se přinejmenším nehodilo. „Oni mají oči, uši a hlavně jazyk, pane Gandalfe."

„Ach tak," přikývl vedoucně šedovlasý kmet. Hůl si opřel o rameno a hned nato mu ve volných dlaních vyrostla koule jakési světélkující mlhy. Přelévala se v odstínech modrozelené, levitovala ve vzduchu a byla prazvláštním způsobem krásná. Tharkûn ji potom postrčil konečky prstů a ona magická substance počala volně plout vzduchem směrem k vojákům. Nakonec se rozlétla v úrovni jejich tváří, a to dřív, než vůbec stihli zareagovat. Starý muž se stále usmíval, ovšem teď úplně jinak – byl to úsměv vlčí.

„Nyní můžeme hovořit bez obav," ujistil Odette, avšak ta ještě hodnou chvíli zůstala nemluvná a naprosto ohromená. Nikdy předtím neviděla kouzlo. Alespoň se tedy domnívala, že to kouzlo bylo. Co taky jiného?

„Vězte," dala si na čas, než stále trochu nedůvěřivě kývla hlavou, „že ohledně hobita jsem s vámi zajedno. Avšak nechápu..." zapřemýšlela nad vhodnými slovy, nechtěla starého muže nikterak urazit, ale přesto se nemohla nezeptat. „Tvrdíte o sobě, že jste půlčíkův přítel?"

Ganfalf gestem souhlasil.

„Ale ponechal jste ho tu. Po velice dlouhou dobu, samotného a bez ochrany, zanechal jste Bilba v Ereboru, navíc s budoucností, mírně řečeno, dost nejistou. Proč?" Muž ji sledoval, naslouchal, avšak nyní se mu ve tváři nepohnul ani sval.

„Samozřejmě, i zde někteří stojí na půlčíkově straně, věří v jeho nevinu a chápou motivy jeho činů," doplnila ještě svoji řeč, hlavně proto, aby nezněla tolik příkře, „ovšem ti se jenom těžko mohou králi protivit. Vy jste ale mohl. Mohl jste, protože jste čaroděj. Jste autoritou před mnohými národy Středozemě, u trpaslíků je tomu nejinak. Vy jste přece mohl něco udělat. Když nic víc, tak alespoň přesvědčit Bilba k útěku, který mu byl nejednou nabízen." Dokonce i samotným králem.

„Nezapřete otevřenou mysl lidí, drahá Odette, a to je dobře. Moc dobře. Rovněž je báječné, že zrovna někdo jako vy stojí Jeho Veličenstvu po boku v této složité době."