pláču pro léto

Tadeášovi

povim ti o klukovi,
kterej měl jizvy na srdci
(ode mě).
a stejně nikdy nelitoval toho,
že mě potkal.

jeho oči byly modré moře
a já se v nich topila
a stejně jako on,
jsem toho nikdy nelitovala
(přísahám).

jeho vlasy byly vrabčí hnízdo,
měl mě rád
a já zas jeho.
jeho hlas měl barvu sametu,
ale já mu nikdy nedokázala říct ani jednu smysluplnou větu.

vím,
jak jsem ho ničila,
odháněla od sebe
a pořád mu ubližovala.
nikdy se nevzdal naděje,
že to jen chvilková fáze je.
někdy měl pravdu,
někdy ne
(já ho kdysi možná měla víc než ráda,
ale on mě ne).

a jak šel čas,
já trpěla víc
a víc
a chtělo se mi křičet z plných plic.
že to není fér,
že je mi smutno,
že je mi zle
a nesnášela jsem za to sama sebe
(ne jeho).

byl mi vždy věrnou oporou,
byl tu pro mě,
dnem i tmou.
tak ráda bych mu chtěla říct,
jak moc mě to všechno mrzelo
a že bych položila svůj život za jeho.

myslím,
že mě nenáviděl,
nesnášel
a neměl rád,
ale to všechno,
už dávno odnes čas
(doufám).

na kytaru hrál tak skvěle,
že bych mohla poslouchat,
ty tóny,
od pondělí do neděle
a neutíkal by mi čas.

chtěla bych mu poděkovat,
za to všechno trápení,
za tu ochotu
a sourozeneckou lásku ke mně,
za to,
že jsem nebyla na všechno sama.

za to všechno,
bych ti dala k nohám klidně celý vesmír
a sama se za všechno nenáviděla,
jen aby jsi ty byl šťastný.

mám tě ráda, bratříčku.