Run /m.yg/

Kapitola První

,,Ahoj, bráško." Vykřikla jsem první větu na pozdrav svému milému bratříčkovi do telefonu, když jsem vystupovala z letadla.

,,Čau, Mel. Jaký byl let?" Ozvalo se z druhé strany telefonu. ,,Úžasný, i když strašně vyčerpávající. To víš, letět z Ameriky až sem, do Soulu," Odpověděla jsem a doplnila to tichým smíchem. ,,Jistě, to chápu. Každopádně, kufry se ti prý už vezou a před letištěm na tebe čeká limuzína a pán, co drží nápis Melissa Lee. Všechno jsem zařídil, abys nemusela přebývat v hotelu. Dobře dojeďte a uvidíme se za chvíli. Pa!" Řekl a než jsem stihla cokoliv odpovědět, típl to. Můj starší bratr mi to vážně típl! To si s ním ještě vyřídím.

Poupravila jsem si svůj batoh, který byl jediné zavazadlo, co jsem tady měla. Ty ostatní se ještě vezou. Jsou v nich mé oblečení a další potřebné věci. Asi to budu muset nějak přežít v tom, co mám na sobě. Černé roztrhané kalhoty a bílé volné triko s nápisem whatever.

Když jsem konečně došla s ostatními cestujícími přes dráhu až na letiště, zabralo mi to hodnou chvíli, protože prostě doklady. Poté jsem musela projít bludištěm až k východu samotného letiště, kde jsem si sedla na lavičku a čekala na odvoz. Věděla jsem, že je můj bratr tak trochu slavný, ale proč pro mě musel posílat limuzínu? Vždyť ví, že takové gesto nemám moc v lásce. Klidně bych tam dojela i autobusem. Přece tady nejsem poprvé.

,,Slečna Leeová?" Ozvalo se nade mnou a já zvedla hlavu. Přikývla jsem a vstala. Podala jsem tomu chlapovi s papírem, na kterém bylo mé jméno ruku a on ji stiskl. ,,Těší mě." Usmála jsem se a tentokrát přikývl on. Odvedl mě k nedaleké limuzíně a já se posadila na zadní sedadla. Opřela jsem si hlavu o tmavé okno a zavřela oči. V letadle jsem toho moc nenaspala a tak jsem to chtěla dohnat ještě tady. Jakmile začal vrnět motor, což značilo, že řidič nastartoval, za jeho krásného zvuku jsem usnula.

----

,,Slečno, Slečno Leeová." Ozvalo se opět nade mnou. To má pořád někdo potřebu sledovat mě z vrchu? Rozespale jsem otevřela oči a prohrábla si vlasy. Zjistila jsem, že za mého spánku jsem se položila na sedadlo tak, že jsem ležela. Nepřipoutaná. Nic.

,,Eh, promiňte, už vstávám." Trochu jsem se pousmála, sebrala batoh a vyšla z limuzíny ven. Venku bylo příjemně. Svítilo sluníčko, foukal jemný vítr a tím pádem nebylo ani moc horko, ani velká zima.

,,Dál už budete muset sama," Řekl řidič a já přikývla: ,,Děkuji."
Poprvé za naši cestu jsem viděla, jak se usmál.

Ocitla jsem se před velkým domem, do kterého vedlo jen pár schodů. Upravila jsem si ramena batohu a rozešla se vstříc schodišti.

Nestačila jsem ani zaklepat a dveře otevřel roztomilý blonďáček s velkým úsměvem na tváři.

,,Mel!"

,,Jimine!"

Roztáhla jsem ruce a pevně objala mého kamaráda z dětství. ,,Páni, posiluješ," Zašeptala jsem mu do ramene a on se zasmál. ,,Začal jsem."

Po chvíli jsem se odtáhla a vzala ho za ruce. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí, dokud jsem naše spojení nepřerušila. ,,Tolik jsi mi chyběl," Zašeptala jsem a cítila, jak mám slzy na krajíčku. ,,Ty mi taky."

Vyslala jsem k němu ten největší úsměv a on mě konečně zavedl dovnitř toho obrovského domu.

Uvnitř mě ještě někdo uvěznil v pevném objetí. Podle vůně a barvy vlasů jsem poznala, že to byl můj bratr. ,,Lee Sang Byungu!" Vykřikla jsem, protože jsem věděla, že se snaží vyžehlit tu limuzínu. Můj bratr mě totiž nikdy neobjímá. Jen ve velmi významných chvílích.