Společník ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

13

Xukun

Školu mám jednom dopoledne, mít dvě hodiny za den, na to bych si byl schopný hned zvyknout. Zamrkám na adresu, kterou mi dal Justin, je to kadeřnictví, ve kterém se byl obarvit.

Protože od té doby, kdy mi to poprvé vešlo do mysli, jsem na to nepřestal myslet a nakonec se zhluboka nadechnu a vstoupím do kadeřnictví s přáním toho, aby mě obarvili na blond...no, chytne to do skoro bílé, ale musím říct, že když mi kadeřnice vlasy vysuší a upraví tak to vypadá...vcelku dobře. Dokonce se musím i usmát, myslím, že vypadám i roztomile. Dojdu k pultu a vytáhnu peněženku, abych zaplatil.

„-Dali by se označit za dokonalý pár....- Zhang Yixing a...-" moji pozornost dostane televize za kadeřnicí, vytřeštím oči, když na obrazovce vidím Yixinga s nějakou ženou, vypadali tak šťastně. Vypadne mi peněženka z ruky a nějakou chvíli mi trvá, než popadnu dech a než se z toho nějak vzpamatuju. Roztřeštěně nechám kadeřnici na pultu peníze a posmrknu, když vyjdu ven. Původně jsem si chtěl koupit něco do nového bytu, chtěl jsem pro sebe a Yixinga koupit něco dobrého na jídlo, vždycky všechno kupuje on a já to chtěl alespoň pro jednou prolomit.

Místo toho dojdu ale domů a svalím se do postele v slzách. Před očima mám neustále to, jak se na sebe dívali, jak se oba usmívali a...zabořím hlavu do polštáře, neměl bych být tak sobecký...proč mě to tolik bolí. Trhnu sebou, když mi zazvoní telefon, rozpláču se ještě víc, když mi na displayi bliká jeho jméno. Strčím telefon pod polštář a začnu bolestně vzlykat.

Mám ho rád. Opravdově a tak jak bych ho neměl mít rád. O to horší je, jak moc toužím po tom, aby cítil to samé. Chci být pořád u něj, nechci drahé večeře, ani luxus, ani peníze, jediné, co chci...je on.

Volá mi ještě několikrát, pak mi od něj pípne smska. Ale nemám sílu odepsat, neměl bych rušit jeho život, i když mi napsal, že chce jít na večeři, měl by si spíš rezervovat svůj čas pro svoji přítelkyni.

Ani nevím, jak dlouho se v slzách válím a jak dlouho mám telefon zaražený pod polštářem, ale trhnu sebou, když uslyším zvonek. Začnu si stírat slzy a zabalený v županu dojdu ke dveřím. Vytřeštím oči, když dveře otevřu a přede mnou stojí Yixing.

„Kunkun?" usměje se na mě. „Měl jsem o tebe strach, nebral jsi mi telefon a neodpovídal jsi mi na zprávy." Natáhne ke mně ruku a já sklopím hlavu. Z nějakého důvodu mi dělá problém se mu dívat do tváře, pořád se mi vrací ta představa jeho úsměvu, když jsem ho s ní viděl.

„P-Promiňte, já jsem...usnul." Zamumlám se sklopenou hlavou, cítím, jak jeho prsty projely mými vlasy. Snažím se nezavrnět, ale stejně maličko přimhouřím oči, jak moc je ten dotek příjemný.

„Moc ti ty vlasy sluší," slyším jeho nádherný hlas, jak nádherně šeptá. Ať se tomu bráním sebevíc, tak cítím, jak se celé moje tělo třese. „co ta večeře, půjdeme?" když zvednu hlavu a vidím jeho nádherný úsměv, tak vím, že nedokážu odolat, vím, že nedokážu odmítnout, abych zůstal doma a smutnil. Přikývnu, trvá mi jen chviličku, než se obléknu. Celou dobu jsme tiše, nevím, co mám říkat, čím víc se na to všechno snažím nemyslet, tím víc na to myslím. Jsem beznadějný.

Ani se nedokážu nadšeně rozhlížet kolem sebe, když dojdeme do luxusní restaurace a sedneme si na romantickou zahrádku. Sednu si a zabodnu svůj pohled do klína.

„Kunkun, co se děje?" slyším vážnost v jeho hlase, natáhne ruku a pohladí ji po té mé, kterou mám volně loženou na stole.

„Já...viděl jsem Vás dneska...v televizi..." vydám ze sebe dřív, než si stačím promyslet následky. Potřeboval jsem to ze sebe dostat, ačkoliv vím, že bych si s ním chtěl užít víc času, zároveň ale vím, že pokud je do někoho zamilovaný, pokud má lásku, tak bych neměl překážet. Neměl bych si krást jeho čas pro sebe, proto mu teď chci dát šanci, aby to všechno ukončil.

„Jo? Slušelo mi to tam?" skousne si ret a laškovně se na mě usměje.

„Byl jste tam...s....přítelkyní." zašeptám a cuknu sebou, cítím, jak mi vlhnou oči pod náporem slz a já se tomu bráním, co nejvíc můžu, aby mi žádná slza nestekla.

„Přítelkyní?" zasměje se a já k němu překvapeně zvednu hlavu. „Tu protivnou ženskou bych si nenajmul ani jako uklízečku." Rozesměje se a já na něj překvapeně zamrkám.

„Já myslel..." kuňknu a on se na mě překvapeně zadívá a pak na něm vidím, jak mu celá situace a moje nálada došla.

„Žárlil jsi?" pozvedne obočí a já se začervenáním znovu sklopím hlavu a zabodnu pohled do svého klína. Vysvětlí mi, proč to dělá, bože, jsem idiot, vážně jsem si myslel, že spolu chodí.

„A vy ji...máte rád?" zadívám se na něj zpod řas.

„Ani náhodou." Zasměje se, ale s vážným pohledem na mě mrkne.

„A...mě...máte rád?" vydám ze sebe pomaličku a opatrně, cítím, jak mi víc a víc hoří tváře.

„Tebe mám moc rád." Přisune se ke mně blíž a sladce se na mě usměje. Zrudnu víc a skousnu si šťastně rtíček, ve tváři se mi rozlije šťastný úsměv a cítím, jak zběsile mi začalo bušit srdce. Zvednu k němu svoje oči a zjistím, že mě upřeně sleduje, skousnu si rtíček a snažím se odolat té touze mu skočit kolem krku, ne...neměl bys, Xukun. Ale i tak pevně sevřu jeho ruku, kterou má volně položenou na té mé.