Společník ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

7

Xukun

Snažím se nevyjeknout, nevstát od stolu a nezačít skákat a máchat rukama kolem sebe.

"Moc rád pojedu." stejně vyjeknu až s moc velkým nadšením. Ale vidím, jak se mu roztáhly koutky do úsměvu.

"Dám ti ještě vědět přesný čas, kdy tě v pátek vyzvednu." jeho úsměv je tak hřejivý a tak krásný. Nikdy jsem nezažil žádný z těch pocitů, kterých mám teď plnou hlavu a plné tělo. Ten zvláštní pocit na hrudi, to jakým způsobem se mi hruď svírá pokaždé, když se naše pohledy střetnou. Jeho pohled jako by mě odstřelil na ty nejkrásnější hvězdy. Tak moc jsem šťastný.

Po večeři, nebo spíš...když mě vysadí doma, tak na něj nadšeně mávám a pohladím se po hvězdičce, kterou mám na krku. Je přenádherný. A pro mě to není jen přívěšek, je to...nepopsatelné. Může to být pro někoho jen maličkost, ale pro mě to znamená víc, než si kdokoliv dokáže představit. Šťastně se usměju a dojdu do své garsonky. A pak začnu panikařit. Na celý víkend...co si sebou mám vzít?! Musím si koupit kufr, mám jen batoh! Musím si koupit plavky a...a...doprkna. Vyndám z kapsy telefon, musím říct, že jsem se s ním už docela i naučil. Myslel jsem, že mi to bude trvat déle.

"Kunkun? Stalo se něco?" ozve se Zhengting chvíli po tom, co jsem vytočil jeho číslo.

"Já...potřebuju pomoct!" vyjeknu rychle.

"Počkej, jsi v pořádku, že jo?!" slyším v jeho hlase starost.

"To jo!" cítím, jak si oddechl a zeptal se, co se děje. "Víš...Yixing mě pozval na víkend do Číny, ale já vůbec nevím, co si mám vzít sebou nebo si mám koupit, ani nevím, co budu potřebovat, panebože, nikdy jsem takhle nikde nebyl, maximálně ve vedlejším městě, potřebuju, aby jsi se mnou zítra šel něco nakoupit." vyhrknu ze sebe rychle a slyším, jak se začal smát.

"Uklidni se, Kunkun," řehtá se. "proč mu neřekneš, že potřebuješ nakoupit, určitě by tam s tebou zajel."

"O to právě jde, on za mě tak utrácí a já vím, že mi to nevadí, ale vydělal jsem si díky němu spoustu peněz, tak bych si rád něco...koupil sám, nechci ho jen vysávat a tak." začnu vysvětlovat.

"Blázínku, vždyť o to jde, ne? Je to tvůj klient a ne tvůj přítel, on za tebe má utrácet," rozesměje se nanovo. "ale já tě chápu, v kolik končíš ve škole? Počkám tě tam a půjdeme, hm? Vezmeme i Justina, bude mít radost." usměje se a chvíli si ještě povídáme, dozvím se, že zrovna byl na večeři se Ziyim, ale pak se rozloučíme, protože jsme oba dva unavení.

Rychle se osprchuju, převléknu do pyžama a rychle se vydám spát. Tak moc se těším, neumím si představit, jaké to bude....být s ním celý víkend. Co když si na to moc zvyknu a pak mi po něm bude moc velké smutno? Ono už mi bývá smutno teď a to jsme spolu tak krátce. Neměl bych k němu mít takové pocity, ale...nejde s tím nic dělat, ne, že bych se o to moc snažil, ale...
Ve škole, než abych se učil, tak si sepisuju na papír všechno, na co se chci Zhengtinga zeptat, přece jen, on prý se Ziyim už na pár víkendech a takových pracovních cestách byl, tak mi může alespoň trošku popsat, jak to probíhá, abych věděl, s čím mám tak nějak počítat.

Vylezu ze školy a Zhengting i Justin už čekají u brány a mávají na mě, taky zamávám a přidám do kroku, hned se začneme objímat a vydáme se pěšky do nedalekého nákupního centra. Já řidičák nemám, ani si nemyslím, že jsem typ člověka, kterému by měli dát něco jako řidičské oprávnění. Justin je na něj moc mladý. Zhengting ho prý má, ale nemá auto, když ho Ziyi jednou nechal řídit na poli, tak jeho auto odřel o jediný strom, který široko daleko byl. A že tam byl vážně jenom jeden.