Different?

•PROLOG• [2]

Chlápek s tmavě hnědými až černými vlasy chodil po místnosti sem a tam a přemýšlel, co bude. Zavřou ho? Ne to ne. V Americe se dokážou lidi vykoupit z jedné vraždy. A on peníze měl. Ale nezajímaly ho. Nezajímalo ho, že by on neměl z toho nějak velkej průser. Jeho svědomí by ho, ale nenechalo spát, že on sám zabil dítě. Ještě k tomu holku. Musel si z toho až sednout jinak by už to psychicky nedal. Neměl málo od toho, aby zkolaboval.
Po chvíli za ním přišel plešatý chlápek s tmavší pletí a páskou přes oko. Na sobě měl jako vždy svůj černý kožený kabát a celkově byl celý v černým.
„To je to nějaká vdova? Mohl by už změnit svojí vizáž. Pere vůbec někdy to oblečení?“ zamyslel se v hlavě brunet v křesle, který jen čekal, co řekne. Čekal kdy řekne tu větu. Tu větu, v které řekne, že to celý posral a že je vrah.

„Nikdy jsem nečekal, že se něčeho takového dožiju...“ prohlásil chlápek s páskou přes oko. Druhým okem přímo probodával toho v křesle. Akorát brunet myslel tou větou něco jiného než ten druhý. Myslel to, že je vrah a nebo to, že žádal o pomoc zrovna jeho. Nevěděl proč důvěřoval jemu. Mohl zavolat komukoliv jinému. Kontaktů měl ve světě dost.
„Tak to řekněte...“ zamumlal ten v křesle a složil si hlavu do dlaní. Už to chtěl mít za sebou. Celý tento rozhovor.
„Myslím, že asi každý myslí na něco jiného.“ odpověděl mu na to, přičemž se brunet na něj ihned nechápavě podíval. Vůbec nevěděl, co tím myslí. Jestli si s ním zahrává, tak si vybral tu nejnevhodnější chvíli.
„Nechápu vás.“ asi poprvé něco nechápal. On. Génius, který dokázal ve čtyřech letech postavit věci, který by nedokázal ani třicetiletý muž a s návodem.
„Půjdu rovnou k tématu.“ promluvil a sedl si naproti brunetovi do křesla. Začal se na něj dívat a přemýšlel, co mu běhá v hlavě. „Z tohohle asi dostane infarkt.“ pomyslel si v hlavě a trochu se i usmál. Navenek ale nedal nic znát. Měl pořád ten svůj poker face. Aspoň se o to snažil. Nahlas řekl úplně něco jiného: „Ta dívka, kterou jste srazil je zvláštní. Říkal jste, že neměla tep, ale teď je úplně v pohodě. Ještě zvláštnější je, že jsem si o ní našel informace a prý má frontotemporální demenci. Když ji ale vyšetřoval náš doktor, tak nic nenašel. Přišla mu zdravá. Až na jednu věc...“
Brunet ho pozorně poslouchal a snažil si zapamatovat každé slovo.
Zarazila ho jedna věc, kterou vytáhl chlapík naproti něj z kapsy. Byla to nějaká baňka na krev. Normálně by věděl přesně jak se to jmenuje, ale jako by jeho hlava vypla, když viděl, co v ní bylo. Černá tekutina. Totálně černá. Převzal si to od černocha a prohlížel si jí detailně očima.
„Co to je?“ zeptal se, když mu ji dával zpět, protože se bál, že ji svými klepajícími prsty rozbije. Nemohl uvěřit, že žije. Ale na druhou stranu ho to děsilo. Věděl, že byla mrtvá a to ne na krátkou dobu. Věděl, že to není normální a ani vědecky možný.
„Její krev. Srovnávali ji s vaší. Kolik tam je bílých krvinek a tak. Akorát zarazila nás jiná věc. Ne že bych to u vás nečekal ale překvapilo mě to. Mohl jste srazit miliony lidí, ale srazíte zrovna jí.“ brunet nechápal ještě víc o čem to vlastně mele. Vůbec nechápal. Co mohlo být překvapivější než ta barva krve?
„Zase vás nechápu.“ řekl podruhé větu, kterou si myslel, že nikdy v životě nevypustí a rozhodně ne před ním.
„Máte stejnou DNA a když jsem se díval, kdo je její otec a hledal ho, tak jsem našel chlápka, co vůbec nebyl ji podobný a DNA také ne.“ vysvětlil mu černoch a doufal, že už to brunet před ním pochopil. Většinou všechno pochopil a kdyby ne, tak stejně dělal, že to chápe. Nenechal si srazit ego, rozhodně ne jím.
Akorát teď pořád nechápal. Nevěděl na co naráží. Už ale nezopakoval tu větu a místo toho rozpřáhl ruce, co měli znamenat nechápající gesto.
„Je to vaše dcera Starku.“ řekl mu narovinu a brunetovi srdce vynechalo snad několik úderů. Byl překvapen. A ještě horší bylo, že to bylo jeho dítě, které srazil. Jeho krev. Jeho druhé já.
Než to černoch ten vypadal v pohodě. Věděl už od začátku, že někdy pozná jeho dítě, protože on sám ví o jeho životě až moc. To, že skoro každý den nějakou přefikne je na Starkovým denním pořádku. Dalo by se říci, že je to i jeho denní rutina.

Hi guys,
Takže další kapitola je zde. Popravdě je začátek týdne a já už mám chuť umřít. Vsadím se, ale že nejsem jediná, co by už uvítala víkend a odpočinek od všeho.

Doufám, že se vám tedy kapitola líbila a můžete tady zanechat hvězdičku nebo komentář. Oboje potěší❤️

•Bad Sabine•