Psal se datum 10. listopadu, když to všechno začalo.
Mladá bruneta šla po ulicích L.A., kam se dostala díky tomu, že šetřila peníze a věděla, že tohle jsou její poslední narozeniny. Proto se rozhodla za zbytek peněz odjet sama do L.A. Rodičům nechala vzkaz na lednici, protože věděla, že by ji tam nedovolili jet samotnou. Věděla, že každou chvíli mohla umřít. Její iluze by ji mohla svést na scestí jako vždy. Nejednou měla málo od smrti i když ona se zabít nechtěla, ale vypadalo to tak.
Vídala svůj odraz v zrcadle měsíce, ale když ji začalo vyhrožovat to druhé její já, tak to šla říct rodičům. Ty ale hned jeli k doktorovi a zjistili, že má dost zvláštní nemoc. Frontotemporální demenci. Ona sama tomu nevěřila. Nepřišla si nemocná. Až teď ji přišlo, že začala žít a líbil se jí tento život. Konečně nemluvila sama se sebou, i když teoreticky jo, protože ji viděla jenom ona. Říkali, že jsou to jen halucinace, ale ona nevěřila. To druhé její já ji přišlo tak opravdové a realistické. Nevěřila ostatním, že to jsou halucinace. I když měla, ale ona tomu nechtěla uvěřit.
To že je blázen. Že je jedna z těch bláznů, z kterých si lidé utahují. Sama někde uvnitř nitra věděla, že je jedna z nich, ale nechtěla si to nikdy nahlas přiznat. Věděla to kvůli tomu, že trpěla nespavostí, impulzivitou a celkově byla pořád podrážděná. Ostatní si samozřejmě ze začátku mysleli, že je to pubertou a i ona si to myslela a překecávala se v tom. Doktor to však hned vyloučil. Od té doby nevěří na naději. Několikrát jí řekl, že se to dá vyléčit a bude v pohodě, ale nevedlo se to. Nikdy se to nepovedlo.
Proto teď chodí po podzimních ulicí L.A. Svítilo nádherně slunce a dopadalo lidem na tváře. Byl by to nádherný den. Vítr foukal jen trochu a stromy v parcích hráli různými barvami. Dívka s hnědými vlasy milovala podzim. Ne jen kvůli svým narozeninám, ale kvůli západům slunce, barevností stromů a celkově se jí ta atmosféra líbila.
Poprvé přestala přemýšlet nad tím jak to udělá. Jak se zabije. Už nedávala to všechno. Ty všechny doktoři a rodiče, co byli psychicky na dně. Chtěla to skončit. Dřív než to bude ještě horší.
Dalo by se i říct, že byla šťastná, kdyby ji lidé znali. Konečně nevraždila pohledem kolem sebe a nevypadala jak smrt.
Ani nedávala pozor, když šla přes přechod a to se jí stalo osudným. Jelo totiž hodně rychle luxusní auto se značkou Audi a řidič nedával pozor, co se děje okolo něj. Jen si pobrukoval píseň a do rytmu bouchal prsty do volantu. Nevšiml si malé brunety, co šla po přechodu. Až když bylo pozdě. Rychle uhnul volantem na pravou stranu, ale stejně ji už srazil. Málem i napálil do lampy, kdyby na poslední chvíli nezabrzdil.
Bleskově vylezl z auta a běžel za brunetou, co tam bez jediného pohybu ležela na zemi.
Přiběhl k ní a začal ji nahmatávat tep. Žádný ale nenašel, proto začal vyšilovat až moc než by bylo u jeho povahy zvyklý.
„Ne, ne, ne, ne...“ šeptal si dokola a snažil si nalhávat, že to není pravda. Že nikoho nezabil. Vždyť má lidi chránit. S zabíjením už přestal dávno. A teď sám osobně zabije malou holku.
Začal si mnout spánky a sedl si až z toho na zem. Nezajímalo ho, že by ho nějaký auto srazilo. Zasloužil by si to. Zasloužil by si to zažít, to stejné jako ta holka.
Po chvíli, co se snažil uklidnit, tak ho napadl nápad a to zavolat chlápkovi, kterého moc rád nemá, ale přesto mu musí zavolat. Jiný nápad neměl. Rychle se svými klepajícími prsty klikal na obrazovku a následně si dal mobil k uchu.
„Fury, mám problém. Hodila by se mi vaše pomoc...“ zamumlal a sledoval dívku, která měla otevřené oči dokořán. Ty oči v sobě neměli žádnou z emocí. Byly jednoduše mrtvé...
Hi guys,
Popravdě tento příběh jsem nikdy neměla v plánu vydat. Ale jsem na něj pyšnější víc než na můj druhý příběh, co má i hnusný cover. Ano vím, ta frontotemporální demence možná nemá takové příznaky a podobné. Tato kapitola je docela divná, ale později se to líp rozjede a já budu hrozně doufat, že se vám tento příběh zalíbí.
Tahle část byla trochu depresivní, ale až zveřejním zbytek prologů, tak to už tak depresivní nebude. A ano udělala jsem víc prologů... Zase...
•Bad Sabine•
VOUS LISEZ
Different?
Fanfiction„Člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není zralý pro život." - Martin Luther King A možná proto jsem si přišla celý můj život, že umírám pořád a pořád dokola. Teda dokud samozřejmě do toho života nevstoupil někdo, kdo mi ho změnil od základů...
