Pobočnice krále pod Horou

11. Bilbovo tajemství

„Pšt!" hrklo v něm najednou. „Stůjte, prosím vás," požádal svůj nepříliš vítaný doprovod a zastavil u paty schodiště. Špicoval citlivé, hobití uši. Ereborská oficírka do něj, chuděra, málem vyrazila znovu.

„Promiňte," krátce se ohlédl přes rameno, ústa pootevřená soustředěním, „ale zdá se mi, že někoho slyším."

Hrdlo se Bilbovi stáhlo zděšením, jelikož si vzápětí uvědomil, že ten hlas asi zná. Byl to jeden z jakýchsi důstojníků lorda Dáina – Bilbo neznal trpasličí vojenský řád – Thorinova bratrance.

Nekontrolovatelně se mu roztřásla kolena, protože onen muž se zlým pohledem, vodnatýma očima, podobnýma očím ropuchy, byl prostě divný patron. Stále někde čmuchal, když jej hobit potkával po chodbách Ereboru, jenže to byl neviditelný. Jenže i tak se ho děsil, vlastně ani nevěděl proč. Ale nyní neměl sebemenších pochyb, že pro tohoto vojáka bude nevyslovným potěšením popadnout vězně za límec a odtáhnot ho přímo před Dáina, aby si šplhl, což bylo o mnoho horší, než být sražen k zemi před králem.

Co když se všechno provalí? Co když najdou prsten a vezmou si jej? Vezmou mu Miláška! Z pouhé té představy se půlčíkovi udělalo doslova na omdlení, a proto musel riskovat. Otočil se na patě a šedomodrýma očima tmavovlásku úpěnlivě prosil.

„Později vám všechno vysvětlím, slibuji," vyrazil ze sebe, sáhl do kapsy a zmizel.

„Pytlíku!" zasyčela Odette a vylekaně zamrkala. I paže natáhla před sebe a máchala jimi v prázdnu kolem dokola.
Bilbo raději ty zmítající se ruce chytil, jelikož kdyby ji takto viděli, okamžitě by ji označili za blázna. A kdoví, jak je v Ereboru s blázny nakládáno.

„Dobrotivá Yavanno, hlavně nekřičte," zašeptal, když ucítil, jak žena leknutím nadskočila. „Já jsem stále zde. Prosím vás, neprozraďte mě. Moc vás prosím."

Třebaže s očima navrch hlavy, Odette pomalu, váhavě přikývla. „Tak pojďte za mnou," špitla jenom chvilinku předtím, než je skutečné minul mladý, hnědovlasý trpaslík oděný do šarlatové – barvy Železných hor – a s ním i ereborský komoří, neméně zvláštní chlapík. Bilbo se celý otřásl, když viděl, jak nenávistně se oba muži na zpola trpasličí ženu podívali. Jenže ona byla tolik vykulená, že se asi ani nevšimla.

Trpaslíci rychle zmizeli za rohem a hobit, ukrytý ve stínech, si oddechl tak hlasitě, až se za ním Odette ohlédla způsobem, jako by jej mohla vidět. Vystoupali ještě o patro výš, než zastavila u dvoukřídlých dveří.

„Tady. Jděte dovnitř," otevřela, chvíli vyčkala, a pak vešla sama. Dřív, než cokoli jiného, rozsvítila všechny pochodně a půlčík si pomyslel, že by bylo asi moudřejší nejprve zamknout petlici. To udělala hned poté a stoupla si těsně před kliku, jako by se bála, že Bilbo někam uteče. Což ovšem neměl v úmyslu. Uvnitř kapsy si stáhl prsten a zjevil se poblíž velikého, kulatého stolu s křesly kolem dokola.

„Jednací síň," vysvětlila Odette a přistoupila blíž, „zde soukromě zasedá Rada pánů pod Horou. Skoro bez výjimek z rána, ale teď už je dost pozdě. Neměl by sem nikdo přijít."

Půlčík už o tomto místě slýchal, od Bofura, který sem byl nucen docházet, nutno říct, že značně znechucený. Co ovšem nedokázal pochopit, proč tuto síň nazýval malou, když ve skutečnosti byla větší než celá jeho hobití nora, a to vlastnil jednu z největších a také nejpřepychovějších nor v celém Kraji. Inu, Království pod Horou, připomněl si, poněvadž zde bylo všechno nesmyslně obrovské, vzhledem k výšce bytostí, co tu přebývaly.

„Snad máte pravdu, konec konců, vy jste pobočnicí krále, vy musíte mít přehled o veškerém zdejším dění," zkonstatoval veskrze věcně a počal se otáčet kolem dokola, aby si lépe prohlédl ohněm osvětlený sál.