Dej mi svou duši [LGBT+]

16.

Prudce jsem otevřel oči. Musel jsem být v bezvědomí. Posadil jsem se, abych se mohl ujistit, že se mi to nezná. Tady jsme se s Shanem poprvé schovali. Tehdy ležel vedle mě, přesně jako teď.

,,Nevěřím tomu, že jsi to řekl celé škole, ale mně ne.'' Promluvil na mě, aniž by se obtěžoval na mě podívat.

,,Takhle to přece vůbec nebylo. Chtěl jsem to říct jenom Jerrymu.''

,,Jerrymu. Nechápu to. Víš, že jsem tu pro tebe. Byl jsem tu pro tebe, když tě zmlátil, když tě postřelili a jsem tu i teď.''

,,Budeš mít potřebu to řešit a budeš chtít pomoct.'' Přejel jsem mu prsty po paži.

,,To je tak špatný chtít pomoct někomu na kom ti záleží?''

,,Nepochopil bys, jak to vidím já.''

,,A Jerry jo?'' Přivřel oči.

,,Jerry je lehce zmanipulovatelnej, tebe bych zmanipulovat nikdy nedokázal.''

,,Bolí mě jenom skutečnost, že si myslíš, že bys musel.'' Zalesklo se mu v očích.

,,Budeš to chtít někam nahlásit.''

,,To nevíš." Opřel se rukou o zem.

,,Slib mi, že když ti to řeknu, necháš mě jít.'' Tak moc mě bolelo tohle říkat.

,,Tak to to nechci vědět. Nestojí mi to za to.''

,,Moji rodiče mě pošlou pryč.''

,,Nenechám tě jít.'' Popadl mou ruku a pevně ji sevřel do své.

,,Chceš to slyšet?''

,,Chci to slyšet, jenom nevím jestli teď.''

,,Chodil jsem s jedním klukem, rozhodl jsem se to říct rodičům. Pokračovalo to tím, že mě poslali do ústavu milosrdenství." Zadíval jsem se do remízku, který obklopoval louku, na které jsme se nacházeli.

,,Mučili nás, snažili se spojit naše vzpomínky na partnery s bolestí. Elektrické šoky, bičování, všelijaké chemikálie a látky. Zakazovali mám jíst, pít, někdy jsme se nemohli hýbat hodiny, dny." Nemohl jsem najít ta správná slova.

,,Nešlo vůbec tak o fyzickou újmu, jak o tu psychickou. K tomuhle všemu moji rodiče svolili. A teď to udělají znovu. Shane, oni mě tam pošlou znovu. Od té doby, co jsem tam byl mám potřebu se trestat za všechny své chyby. Proto jsi na mě první den našeho setkání viděl ty jizvy. Otec mi v nemocnici řekl, že jestli mě kdokoli uvidí ve tvé společnosti, vrátím se tam.''

,,Já nevím, co říct. Tak strašně moc mě to mrzí.'' V očích měl tolik strachu. Strachu o mě.

,,Teď to víš a musíš mě nechat jít. Nenechají mě na pokoji.''

,,Tak teď už tě učitě nemůžu nechat jít. Přece nemůžeš celý život žít ve lži.'' Zvýšil hlas.

,,Ty to nechápeš. Já už nemůžu zpátky. Znovu to nezvládnu. Raději se zabiju, než abych musel zpátky. Jsou to dva roky a pořád to ovlivňuje každý můj den." Pohlédl jsem na své roztřesené ruce.

,,Stene, děsíš mě. Nechápeš, co pro mě znamenáš. Nechápeš, s čím jsi mi pomohl.'' Naklonil se ke mně a naše rty se znovu setkaly. Byla to věčnost. Jak jen já mu kdy dokážu dát sbohem?

,,Ach Shane, co jsi to se mnou udělal? Řekni mi, čím jsi mě to očaroval." Zavrtěl jsem chaoticky hlavou.

,,Záleží mi na tobě. Tak zatraceně moc. Nemůžu tě nechat být jen kvůli tomu, že máš naprosto ujetý rodiče." Opřel se svým čelem o to mé.

,,Co jiného nám zbývá?" Cítil jsem slzy na tvářích. Není jiná možnost.

,,Co kdybychom prostě odjeli?" Setřel mi slzy z tváře.

,,Máš tu sestru a rodiče si mě najdou. Nenechají mě dokud tu budeš ty."

,,Nenechám tě jít." Stále neotevíral oči.

,,Neotevírej oči dokud neřeknu." Odklonil jsem se od něj.

,,Co? Proč?"

,,Slib mi, že je necháš zavřené, dobře?" Zastrčil jsem mu ofinu za ucho.

,,Dobře." Skousl si ret.

Potichu jsem se zvedl z trávy a vytratil jsem se pryč.