Pobočnice krále pod Horou

7. Vůně dýmkového koření

„Jenom co, Ori? Přede mnou se přece nemusíš stydět. Prostě mi pověz, oč jde."

„Ták... dobře," souhlasil nakonec útlý muž světle hnědých vlasů. Odette nato přepadla škodolibá radost, že jej přemohla tak snadno. Už jen kvůli záhadnému tónů Oriho hlasu byla jedno ucho.

„Měl jsem obavy, že by Thorin mohl jmenovat mě. Však uznej, bylo by to logické. Král nejvíc věří členům výpravy, přirozeně. Odmítl úplně všechny úředníky, které mu Dáin nabídl k službám. Jenže kdo z našich? Balin má práce nad hlavu, pro prince se to nehodí. Oin je léčitelem, Dori správcem, Gloin pokladníkem, Dwalin velitelem vojska. A Nori?" uchechtl se knihovník. „Inu, řekněme, že můj bratříček Nori prostě nebyl stvořen pro zodpovědné funkce. Bombur se chystá otevřít krčmu. Bofur i Bifur jsou zruční řemeslníci, ale rozhodně ne žádní oficíři. No a tak zbývám jenom já. A já bych odmítnout samozřejmě nemohl."

„Pravda," připustila Odette, ale stejně jí to nešlo na rozum. „Proč bys měl odmítat takovou čest, Ori? Jsi příliš skromný, však to říkám stále. Z tebe by byl přece skvělý pobočník. Jistě lepší, nežli já."

Mladík zakroutil hlavou v nesouhlasu a Odette se nato krátce zasmála.

„Ne? Nedoneslo se ti snad, jak zatím jenom tápu? Jak se ztrácím v chodbách a dělám chyby? Ale přesto o sobě nehodlám smyšlet s despektem. A vlastně ani nemusím. Král je tolik dobrý muž. Tak moc shovívavý." Odette neměla důvod o tom pochybovat.

„Ovšemže je. Nesmírně." odvětil knihovník, avšak jeho hlas nesl stopy naprosto opačného přesvědčení.

„Ori?" naklonila hlavu ke straně. „Proč jen se mi zdá, že nezníš zrovna přesvědčivě. Ven s tím! Proč pochybuješ o králi? Máš z něho strach? Ublížil ti nějak? Ukřivdil ti, nebo co?"

„Strach? Ne!" popřel mladík, aniž by zaváhal. „Pobočník, Odette, musí být králi loajální, za každou cenu. Musí v něho věřit. Věřit mu. Jen potom může být opravdu dobrý."

Souhlasila beze zbytku, neboť si myslela to samé. Nikdy by neprozradila žádné Thorinovo tajemství, nikdy by jej nezradila, neprotivila se mu. A věřila mu čím dál víc, možná víc než komukoli.

„Víš," navázal Ori, „já nadevše rád sloužím Království, spravuji veškeré jeho vědění a historii." Mávl rukou k policím zaplněným svazky bezmála až ke stropu. „Ale nejsem si jist, zda bych dokázal tak dobře sloužit i přímo... jemu. Ty jsi v Ereboru teprve krátce, a proto neznáš křivdy, které se tu odehrály. Neznáš je a nejsou tvé. To je dobře. Je to tak pro tebe snazší."

„Tak mi pověz o těch křivdách." zaprotestovala Odette. Ori ale rozhodně zakroutil hlavou. Chytil ji za ruku a do ní vložil svitek.

„Věř mi a po ničem nepátrej. Jsi v králově přízni a tam je lepší zůstat. Ponechej si svou loajalitu." Sklopil oči k Odettině dlani. „Toto je plán, který jsme hledali. Běž a odnes jej. Jeho Výsost čeká."

„Jak myslíš," tmavovláska pomalu a velmi neochotně přikývla. Slezla ze stupínku a šla vskutku jenom proto, že Thorin vážně čekal a ona ho nemínila o čas okrádat. Rozhovor s Orim ovšem nepovažovala za ukončený. To v žádném případě.

Ještě cestou přemítala o knihovníkových slovech, až došla k závěru nejpravděpodobnějšímu - že prostě přeháněl. Podobně jako ten bláznivý půlčík, po kterém jako by se slehla zem.

Ori je křehká duše. Král jej beztak v minulosti pokáral, a on si vzal příliš k srdci slova řečená ve vzteku.
Vždyť Odette sama už měla možnost poznat, že Thorin, pokavaď jej přepadla zlost, dokázal rozklepat brady i otrlejších chlapisek. Párkrát se stala svědkem, jak spílal na Dáinovy vojáky či jiné poddané. Nechtěla by být na jejich místě, ale nelitovala jich. Král sice věděl, jak být tvrdý, jenže vždycky, vždycky jednal právem. Choval se jako opravdový vládce, protože jím prostě byl.