On the ice|| Play off

#16

12.3.2018

Zítra to vše začíná.
Den, na který se kluci tak dlouho a tvrdě připravovali.
Play off 2018.

Chtěla bych dát na jevo své natěšení, ale čtyři dny sedím v pokoji sama.
Jedinní lidé, s kterými jsem byla v kontaktu byl strýc a Hannah.

Na tréninky mě už strejda nevezl, nesdílel ani se mnou poznatky o klucích, jak hrají, jak se mají..

Vše mi to strašně chybělo a chybí.
Aktuálně mají kluci trénink a Já sedím na posteli a upřeně pozoruji plakáty hráčů.

Nepřemýšlela jsem nad tím, že mi budou až tak moc chybět.. jejich stupidní narážky, smích, dlouhé konverzace a sdílení radosti..

Slzy mi tekly po tvářích, cítila jsem se jako ve vězení. Mobil jsem dostávala jen na večer, kvůli volání s rodiči.

Pohladila jsem plakát s číslem 88.
Už z toho šílím. Strašně moc mi ten úsměvný kluk chybí. Jeho doteky, oči, úsměv. Jak to snáší, že tam nejsem? Co jim strýc napovídal?

Z myšlenek mě probudilo otvírání dveří.
,,Talie, proč si tak šmutná?" připlazila se Hannah.

,,Někdy to tak je zlatíčko. Každý má dny, kdy to na něj vše padne.." bolestně jsem se usmála a pohladila ji po tváři.

,,Ty už ty dny máš čtyži dny.." fňukla a obejmula mě.

Zaslechla jsem vchodové dveře.
Rychle jsem si utřela slzy a čekala na příchod strejdy, neboli pána, který mi zničil úplně vše.

,,Zdravím holky." vešel do mého pokoje a pousmál se.

,,Štrejdo, Talie je smutná!" vykřikla.

Jen jsem se na ni zamračila.

,,Už nebude neboj, jdi do pokoje, ano?" usmál se a poslal Hannah do pokoje.

Když Hannah odešla, začala jsem mluvit.
,,Jo budu smutná! Víš co si udělal? Úplně si mě oddělil od okolního světa a od mé druhé rodiny, jdi už pryč!" zakřičela jsem a z očí se mi začaly kutálet slzy.

,,Uklidni se, mě by si nejspíše nevěřila a nechtěla by si mi věřit, tak jsem ti sem někoho poslal." ukázal prstem do prázdna a do dveří vešel Jan Štencel.
,,Nechám vás být." naznal a opustil místnost.

,,Ahoj, Talie." vydechl a obejmul mě.
,,Řeknu to nahned, Libor je pěknej idiot." protočil oči.

Jen jsem s úsměvem přikývla.
,,Co vám nakecal, když nechodím na tréninky?" tohle byla první otázka co mě zajímá.

,,Že si myslíš, že hrajeme špatně a nemůžeš se na to koukat." zasmál se.

,,To snad nemyslí vážně?!" vykřikla jsem. To je vtip?

,,Neboj, nikdo mu to neuvěřil."

,,To si myslím.. a co Neči?" když jsem vyslovila jeho jméno zlomil se mi hlas a začala jsem brečet. Emoce se mnou pěkně hází.

,,Opakuje se to co před rokem.. je nesoustředěný a neustále jen mluví co s tebou je a co s tebou Libor má za úmysly." vydechl nešťastně.

,,Jestli se na Play off nedostanu.. vzkaž mu prosím, že jsem v pořádku, že na něho myslím a že mu držím pěsti na váš první velký den. Vám všem!" ukázala jsem pěsti a usmála se.

,,Musíš na to Play-off. Jinak to Marťas úplně zvorá a my příjdeme o jednoho z nejlepších hráčů. Pokud je Libor moudrej, tak tě tam vezme. Nevím čím myslí." postěžoval si.
,,Nejlepší by bylo kdyby tě viděl už teď a zítra zvládl rozbruslení."

,,Ani nevíš jak bych ráda.." vzlykla jsem.

,,Jinak to nepůjde, nemůže tě tu držet, už jsi plnoletá, já bych mu plivl do obličeje." zasmál se a popadl mě za ruku.

Seběhl se mnou schody.
,,Libore, sám víš, že Martin je úplně ztracenej a bez Talie to nezvládne." podíval se na mě Jan.

,,Samozřejmě, že to vím.. ale já nevím jestli se to náhodou nezhorší." promnul si strejda obličej.

,,Víš co? Já mám osmnáct a Tebe absolutně nemusím poslouchat, sbohem!" zakřičela jsem, běžela jsem rychle do předsíně, obula si boty, přehodila si na sebe bundu a pelášila jsem ven.

Jan běžel za mnou.
,,Nevěřícně tam kouká, ale nejde sem." zasmál se a mávl nad tím rukou.

,,Nechápu jak dokázal zabránit střetu mezi vámi, když Marťas bydlí hned přes ulici."

,,On je schopný všeho."

Nedočkavostí jsem zazvonila na zvonek, na kterém bylo napsané Nečasovi.

Z domu se vynořila Anet, ještě jsem ji neviděla, ale znám ji z Marťova povídání a z soc. sítí.

,,Bože, Ty jsi Talie?" zapištěla s radostí a rozutekla se ke mně.
,,Jdeš sem jako nazavolanou. Mám o Nečiho už strach.." zesmutnila a otevřela branku od zahrady.

,,Ano jsem a ty jsi Anet, že? Těší mě." usmála jsem se a podala ji ruku, kterou s radostí přijmula.

Už se pomalu, ale jistě blížíme ke konci 😍
·Jo a děkuju za 300 přečtení ☀
·Budu opět ráda za komenty, votes a taak.. 😂💕
Karen 🌈