Proud Grindelwald

Kapitola 11.

30. června 1938
Ve světě mudlů je válka na spadnutí, ale nás, čistokrevných se to netýká. Mou největší starostí teď je, jak přežiju prázdniny. S Tomem jsme naposledy za první ročník procházeli hrad a vybavovali si vzpomínky, které jsme stihli za ten rok nasbírat. Hodně času jsme trávili v knihovně a hledali něco o jeho rodině.

Velmi se přiblížil k názoru, že mudlové jsou podřadní a nezaslouží si studovat v Bradavicích. Za každou cenu se snažil zjistit a potvrdit si, že mezi špínu nepatří.

Jinak jsme spolu prozkoumávali hrad, studovali na školních pozemcích a co nesmím zapomenou, snažili se zjišťovat něco o černé magii. Tom jednou v zastrčené části knihovny našel o ní knihu a oba nás to zaujalo. Až budu zpátky na Grimmauldově náměstí, pokusím se něco najít. Takových knih tam bude určitě spousta. Ale stejně tu přetrvával problém, že jsme nová kouzla neměli kde zkoušet. Kdyby to zjistil některý z profesorů, asi bychom se mohli se studiem rozloučit.

Tom byl jinak asi můj jediný kamarád. Wali se se mnou vůbec nebavila. Spíš se mi jenom posmívala a se svou partou slizkých kamarádíčků mě občas zatáhli do opuštěné třídy a to, co se tam dělo, nebylo úplně veselé. Modřiny jsem skryla hábitem a drobné ranky jsem svedla na Erata. Tom asi tušil, že Erato by to nikdy neudělal, ale chápal, že takhle výmluva je nejlepší pro nás pro oba.

Bradavice jsem si zamilovala i díky lektvarům. Skoro všechny recepty jsem si upravila a Křiklan mě měl za génia. Nechával mě ve třídě déle a dal mi přístup k jeho vzácným přísadám.

Po příjezdu na londýnské nádraží jsme se rozloučili. Když jsem objala Toma, zahledla jsem před jeho rameno toho podivného kluka. Myslím, že jsem ho poprvé viděla na zahajovací hostině v Bradavicích. Měl světlounce modré vlasy a vlastně celý byl zvláštní. Vypadal tak na sedmý nebo šestý ročník. Moc jsem se o něj přes rok nezajímala, ale často jsem ho vídala. Koutkem oka, když jsme se náhodně otočila. Stál ve stínech a sledoval mě svýma onixovýma očima. Z přemýšlení o tajemném klukovi mě vytrhl Tom.

„Tak si užij prázdniny, budu ti psát.“ smutně se rozloučil a věnoval mi jeden z jeho srdceryvných pohledů. Ani se neohlédl a vstoupil do sloupu. Věděla jsem, jak nerad opouštěl Bradavice. Musel se vrátit zpátky do mudlovského sirotčince, kde se mu ostatní děti smály a asi by ho i šikanovali, ale minulý rok docela dost je vystrašil svojí magií.

Když zmizel, rozhlédla jsem se po nádraží a vydala se k Wali. Za ní stali Blackovi. Jakmile jsem se k nim dostala, beze slova jsme se přemístili.

-----------

Léto utíkalo pomalu. Snažila jsem se bavit s Wali, ale vždy moje pokusy odrazila. Nechápala jsem to, byly jsme nejlepší kamarádky. Ani Tom mi moc nepsal. Musel to hodně hlídat, aby nic nezjistili mudlové. Jak jinak, kvůli nim se skrýváme, přitom jsme mnohem pokročilejší a lepší. Tak jsem se snažila zdokonalovat v lektvarech nebo hledala něco spojeného s černou magií. Blackovi toho měli opravdu hodně, když jim pár knih zmizí, ničeho si nevšimnou. Našla jsem ale jednu zajímavou, která nebyla spojená s ničím zakázaným. No, skoro.

Byla to kniha o zvěromázích, nebo spíš o tom, jak se jedním stát. Zvěromág je kouzelník, který se dokáže přeměnit ve zvíře. Naučit se to je velice složité a ne každý to dokáže. A když už to někdo zvládne, musí to nahlásit ministerstvu. Jinak je to nezákonné.

Já měla celé dva měsíce. Z 62 dnů nic nedělání jsem strávila měsíc tím, že jsem v puse měla list mandragory a vařila speciální lektvar. Pak jsem musela čekat na bouřku. Ta přišla 13. srpna. Musela jsem být rychlá. Jakmile první blesk osvítil oblohu, vypila jsem lektvar, který mimochodem chutnal jaký dva týdny staré ponožky a pronesla ta magická slova.

„Amato Animo Animato Animagus“

Chvíli se nic nedělo. Několikrát jsem projela celý návod znovu a znovu a přemýšlela, kde se stala chyba. Ach jo, teď budu muset zase nejmíň 2 měsíce čekat. Celá moje snaha byla k ničemu.

V tom se však můj pokoj začal zvětšovat. Chtěla jsem se zachytit okraje stolu, ale z prstů mi začala růst temná pírka. Podívala jsem se na podlahu a z mých nohou se stávaly ptačí pařáty. Ono to funguje! O můj bože, měla jsem takovou radost. Já to dokázala, nejsem zase tak neschopná, jak všichni tvrdí.

Ale jaké zvíře vlastně jsem? Každý to má individuálně a nedá se to nijak ovlivnit. Rozhodně jsem pták, to už jsem poznala. Rychle jsem dohopkala k zrcadlu, na let jsem si netroufala. Páni. Přede mnou v zrcadle se odrážel velký černý havran. Asi mě to mohlo napadnou, když je ve znaku našeho rodu. Erato na mě shlížel s postele s hrdostí v očích. Pokud to teda u koček jde.

Od té doby, co jsem se dozvěděla o zvěromázích, nemůžu se zbavit myšlenky, jestli není náhodou Erato taky člověk. Je to sice nesmysl, já vím, ale občas ho najdu v podivných situacích, ve kterých kočky úplně nenacházíte. Četl si noviny, prohlížel se v zrcadle, až nezvykle reaguje na moje rozhovory s ním a na to, co mi říká Tom. Úplně, jako by tomu rozumněl. To opravdu není normální, ale zase, kdo by chtěl trávit čas jako kocour malé holky?