Proud Grindelwald

Kapitola 9.

Necítila jsem se tak, jak jsem předpokládala. Ano, byli jsme sice na nádraží a už za pár hodin jsem měla poprvé spatřit Bradavice, ale už od rána stál dnešní den za nic.
Všude okolo mě se rodiče srdceryvně loučili se svými ratolestmi. Matky plakaly, otcové je uklidňovali a jejich děti nervózně utíkaly pohledy k lokomotivě.

Musí to být skvělé, mít rodiče, kteří se o vás starají. Celkově mít rodiče. :(((

Blackovi se za mnou loučili s Wali. Nebylo to nic dojemného, ale i tak jsem jí to záviděla. Nechtěla jsem se jim do toho plést, už stačilo jak jsem před chvílí vrazila do toho mudly. Kdybychom nebyli na veřejnosti, určitě by mě nějak potrestali. Ani nechci přemýšlet nad tím, jak.

„Co tady ještě stojíš? Už můžeš klidně jít. Na Vánoce ani nejezdi a hezky si zůstaň. A hlavně se dostaň do Zmijozelu, nepotřebujeme ještě víc zahanbit. A ne, že tam uděláš ostudu!“

Paní Blacková si nebrala servítky. Radši jsem odnesla své věci k nákladním prostoru a rychle zalezla do prvního volného kupé, co jsem našla. Slzy mě pálily v očích, ale já nechtěla brečet. Hlavně ne dnes. Místo toho jsem sevřela v pěst jak nejsilněji jsem mohla. Cítila jsem, jak se mi zarývají nehty do dlaní, ale bolest mě alespoň odváděla od mých myšlenek.

Dveře od kupé se s ránou otevřely a v nich stály dvě rozesmáté dívky. Asi se chtěly zeptat, jestli si můžou přisednout, ale jakmile mě spatřily, hned rychle si to rozmyslely. Otočily se na patě a běžely zase dál. Přišlo mi to trochu k smíchu, trochu smutné. I cizí lidé se mnou nechtějí mít nic společného. Nádech, výdech. Nebreč. Hlavní je nebrečet.

Po chvíli jsem zahnala všechny sentimentální myšlenky a rozhodla si nějak zkrátit dlouhou chvíli. Vytáhla jsem si učebnici lektvarů a začetla se. Občas jsem si něco zajímavého zaznamenala do bloku, občas jsem něco řekla Eratovi. Ano, já vím, je opravdu ujeté povídat si s kocourem, ale on byl můj jediný kamarád a posluchač. Docela smutné.

„Oni do těch učebnic píšou snad schválně špatně věci. Kdyby to nadrtili, získali by mnohem lepší účinek než namletím.“ Jeho dvoubarevné oči mě pozorovali, neodsuzovali.

Při jedné z mých rozmluv s kočkou někdo zaklepal na dveře. Stál v nich tmavovlasý chlapec s typicky mudlovským oblečením. Tak nějak mě zaujal. Cítil jsem z něj podivnou vůni. Hodně podobnou jako u Ollivandera, ale přitom tak jinou. Déšť s kopretinami, to sice ano, ale bylo tam ještě něco. Něco temného. Jinak vypadal asi stejně starý jako já…a měl podobný smutek v očích.

„Můžu si sednout tady? Všude je jinak plno.“

„Ale jistě.” Potřebovala jsem ho poznat. Magie z něj doslova sálala. Posadil se a asi se mě snažil nenápadně pozorovat. Moc mu to nešlo. Po chvíli jsem ho přestala vnímat a zase se začetla do knihy. Úplně jsem zapomněla, že tam vlastně někdo sedí se mnou a zase jsem začala rozmlouvat s Eratem.

„Co je to zase za blbost, mořské citrusy? Stačí tam dát mořské řasy, mnohem snadněji je seženeš a jsou i o hodně levnější.“
„To mluvíš na mě?” zeptal se kluk a vypadal docela překvapen.
„Ne, s Eratem…mým kocourem.“
„Ty umíš mluvit s kočkami?“
„No…bohužel ne, ale Erato je dobrý posluchač a já nemám s kým jiným o tom mluvit.“
On kývl, jakože rozumí.

„Mimochodem, já jsem Tom, Tom Riddle.“
„Anastasie, Anastasie Karin,“ oba jsme se zasmáli.
„Ne ale vážně, jaké je tvé opravdové jméno.“
„Vážně ho chceš slyšet?“
„Jako, cesta do Bradavic je dlouhá a nejspíš budeme spolužáci. Myslím, že bude dobré znát tvé jméno.” milé se usmál. Věděla jsem, že když mu řeknu, kdo jsem, uteče a už se mnou nikdy nebude chtít mít nic společného. Ale něco ve mně mi říkalo, že mu mám věřit.

Hrdě jsem zvedla bradu pronesla: „Mé jméno je Anastasie Karin Grindelwald.“
„Ty sis nedělala srandu, ty se takhle fakt jmenuješ.“ jeho úsměv přešel ve zvonivý smích. Překvapilo mě, že mému příjmení vůbec nedával váhu.
„Je to nějaký problém s mým jménem?“ zeptala jsem se zaraženě.

„No…řekněme že každý den ho nepotkáš." Erato ho přerušil zavrčením. Tom se na něj omluvně podíval.
„Ale je to nějak moc dlouhé, jak ti říkají rodiče a kamarádi?“
„Rodiče už bohužel nemám a moje nejlepší kamarádka mi většinou říká Zrůdo.“
„To od ní není moc hezké. No, takže vymyslet ti kratší přezdívku zbylo na mně. Počkej chvíli,“ a pustil se do přemýšlení. Občas si zašeptal „Anastasie Karin“ nebo „AKG“. Nevěnovala jsem mu moc pozornosti a zase se začetla. Náhle však zvolal: „Už to mám! Nevadilo by ti, kdybych ti říkal Akie?“
„Akie? No, asi ne. Docela se mi to líbí.“ Usmála jsem se.

Chvíli jsme si povídali a opravdu sem si ho oblíbila. Jako by vycítil věci a témata, o kterých se nechci bavit. Možná ho to jenom nezajímal, ale i tak jsem mu byla vděčná.

Podíval se na knihu v mých rukách.

„Ty máš asi hodně ráda lektvary.“ uchechtl se.
„Jedna z mých vychovatelek bývalá lékouzelnice a lektvary měla opravdu ráda. Hodně nám o nich říkala. A když si čtu nějakou takovouhle knihu, nemůžu si pomoct, napadají mě mnohem lepší způsoby, jak to udělat.“

Nechápala jsem, proč mu toho říkám tolik. Jeho výraz to ze mě přímo táhnul. Zbytek cesty jsem si četla a občas mluvila s Eratem. Bylo mi trochu trapně před Tomem, ale někomu jsem to musela říct.

Na nádraží nás nejstarší žáci posadili do loděk a vypustili na jezero. Vyrazilo mi to dech. Nad jezerem se tyčil starodávný kamenný hrad. Dvojice za mnou zalapala po dechu a ani já se nebránila údivu. Tom vedle mě zíral na výjev nad vodou s otevřenou pusou.

„Ať ti tam nevletí moucha,“ zasmála jsem se. Tom ji rychle zavřel a s plachý úsměvem se začervenal.
V tu chvíli mi to došlo. TOHLE JE MŮJ DOMOV.