ČAUKY :* OMLOUVÁM SE ŽE TEĎ HROOZNĚ DLOUHO NEBYLA ČÁST, ALE JE ZAČÁTEK ŠKOLNÍHO ROKU A NENÍ MOC ČASU. ANI TEĎ NEBYLA MOC NÁLADA Z OSOBNÍCH DŮVODŮ I ZDRAVOTNÍCH :)) ALE UŽ JE TU DALŠÍ ČÁST TAK DOUFÁM ŽE SE NĚKOMU BUDE LÍBIT :/ :)
Znáte ten pocit kdy by jste nejradši všechny poslali do kdejakých krajin a utekly od všeho? Od té odporné a hnusné reality, která je někdy až moc krutá? Pocit kdy se vám všechno bortí pod rukama a máte tolik problémů že nevíte který řešit dřív. To když nemáte nic pod kontrolou ani svůj vlastní život a všechno se na vás valí jako lavina, kterou nemůžete posunout. A to když je to všechno nečekaný, že by jste nikdy nepředvídali že se to stane? Jo tak tenhle pocit mám přesně teď já.
Stát na verandě a pozoroval kapky deště jak padají k zemi stejně jako vy ke dnu a vzpomínat na to jak byl život úžasný když jsme byli malý a neuvědomovali si jaká je doopravdy realita. A že ne vždy se pohádky stanou skutečností, stejně jak si to představuje Walt Disney.
Jen teplé kakao, deka a křeslo mi stačí k tomu abych se zrovna v tuhle chvíli cítila spokojeně a trošku šťastně.
Nechápu to všechno. Nevím jak to teď bude a ani si nedokážu představit že bych neměla svůj domov teď několik měsíců navštívit. Nedokážu si představit že tu budu zavřená a každý den budu dělat to samé. A jediné co mě na tom děsí nejvíc je Jason.
Po tom jak vyjel kvůli úplné blbosti ho ignoruju, ať se snaží jak chce semnou komunikovat, nemám náladu ani chuť. Už to trvá celý týden co jsem na něj nepromluvila a i když se to bude někomu zdát absurdní tohle chování, mě to příjde normální, protože se nenechám nikým omezovat. Musí si uvědomit že ne všechno na co si ukáže je hned jeho. Nechci aby si ukázal i na mě a já bych se mu poddala, on toho využil a až bych ho přestala bavit, vyměnil by mě za první lacinou štětku, se kterou nemusí mít starosti. Nechci být naivní. Už ne.
Kapky deště dopadali na střechu a to vytvářelo příjemnou atmosféru. za mnou se ozval zvuk otevírání dveří. Otočila jsem se. Ve dveřích stál Fredo s úsměvem na tváři, dekou obmotanou kolem celého těla a hrníčkem v ruce.
" můžu se přidat? " zeptal se nejistě a já kývla hlavou na souhlas. Posadil se hned vedle mě do křesla, položil si hrníček na stůl a otočil se na mě. Celý byl přikrytý dekou aby mu nebyla zima.
" Chceš si o tom promluvit? " pomrvil se na křesle a čekal na moji odpověď. Jen jsem kývla že jo.
" Víš je to těžký, nechci mu podlehnout a až by si užil, odkopl by mě jako kus hadru a já zůstala zoufalá, sama a smutná " sklopila jsem hlavu a ukazováčkem přejížděla po okraji hrnku. Byl ještě z poloviny plný a krásně hřál do rukou.
" Už i tohle zní zoufale " vydechla jsem a ironicky jsem se zasmála.
" Ne, nezní. Jen máš prostě strach já to chápu. Jednou jsem měl holku, kterou jsem vážně miloval a myslel jsem si že ona mě taky, dokud se nezačala tahat s jiným a nepřiznala pravdu "
" To je mi líto " utěšujíc jsem se na něj usmála a pohladila ho po ruce. Jen se sladce usmál a podíval se mi do očí.
" Víš Jason, byl vždycky děvkař. Nikdy žádnou holku nepovažoval za holku. Byli to pro něj jen stroje, na potěšení. Jedna noc a bum je to pryč. Nikdy nevyhledával normální holky. Vždycky si zašel do baru a hledal ty který by chtěli to samý. Jedna noc a konec. Jenže od té doby co si se přistěhovala je jiný. Každé odpoledne za náma jezdil a vykládal nám o tobě. Vážně mu na tobě záleží, ale nesmíš se mu vrhnout do náruče tak rychle. Vím je to můj kámoš měl bych říkat opak, ale znám Jasona, musí si nejdřív uvědomit co pro něj znamenáš, než by udělal nějakou blbost " Jakmile Fredo dokončil svůj monolog a já si dala všechny slova do kupy zvedla jsem se a objala ho. Nikdo mi nikdy nic takovýho neřekl. Byla jsem zvyklá že všem byli moje problémy ukradené a že mi nikdo nepomáhal.
" Děkuju " šeptla jsem a cítila jak Fredo ještě víc upevnil stisk. Nevím proč ale hrozně mi přišlo že voněl po karamelu.
" Hezky voníš, po karamelu " usmála jsem se a odtáhla se od něj. Za mými zády se ozvalo odkašlání a fredův pohled taky nevypadal zrovna nejlíp.
Otočila jsem se a předemnou se objevil Jasonův naštvaný výraz.
" Další děvka " ironicky se zasmál Jason a já povytáhla obočí.
" Prosím?! " vykulila jsem oči a nemohla jsem uvěřit tomu co řekl. Vážně mi právě řekl že jsem děvka?!
" Že jsi děvka, před týdnem jsi byla semnou a teď se tu plazíš po mým kámošovi a ještě k tomu v mým domě. Že ti to není blbý " ruce zkřížil na prsou a pusu měl skřivenou do znechuceného úšklebku.
Z jeho slov se mi hnali slzy do očí a já měla chuť začít křičet a do všeho kopat. Jen kvůli jedné věci na vás člověk může změnit názor a začít o vás říkat blbosti, i když dřív říkal něco jinýho. Po tvářích se mi kutálela jedna slza za druhou. Odhodila jsem deku, nechala kakao ležet na stolku a vyběhla z verandy pryč. Po cestě jsem ramenem strčila do Jasona a on zavrávoral. Když jsem šla po schodech slyšela jsem jak se Jason a Fredo hádají.
Vstoupila jsem do 'svého' pokoje, zabouchla za sebou dveře, zamkla je a svezla se po nich dolů.
Jak moc jsem teď chtěla být jako každou sobotu doma, popíjet čaj a koukat už po 15té na teorii velkého třesku. Bez problémů, stresu a bez jakýchkoliv myšlenek na něj a na jeho slova.
Tak moc mi to chybí, oproti tomuto byl můj dřívější život bezstarostný. Hlavou mi v tuhle chvíli probleskla jen jedna myšlenka.
musím pryč! hned!!
ČTEŠ
Forbidden
Fanfiction" Jak jsi mohl Jasone?! Proč jsi mi o tom neřekl?! " zakřičela jsem na něj a v očích jsem měla slzy. " Kdybych ti to řekl opustila by jsi mě " řekl tiše. " Co si myslíš že udělám teď? Myslíš si že tu zůstanu s někým kdo málem zabil člověka a ještě m...
