PSYCHO | YOONMIN ❌

３． ＷＥＡＫＮＥＳＳ

JIMIN'S POV

Daegu, 11.46 PM

Lehce svými prsty přejel po mém rozkroku a já jsem se napnul jako struna. Jeho dlouhé prsty zůstaly na svém místě a já mohl obdivovat jejich délku a modrozelené žíly, vystupující nad kůži. I dlaně měl obrovské, odhadoval jsem, že tak dvakrát větší než moje.

Sklopený pohled k prstům jsem zvedl a přímo přede mnou, centimetr vzdálené, se na mě dívaly dvě černé oči. Ani zamrkat jsem nestihl a jeho rty, jako dva ledové měkké polštářky, se dotkly mých rtů a jeho jazyk zabloudil mezi mé zuby.

Přitáhl se ke mně blíž, prsty mu zajely za mé džíny a já mu potichu zasténal do polibku. Cítil jsem, že se ušklíbl a posunul své prsty ještě dál, načež jsem zaklonil hlavu a zavřel oči. Hrál si se mnou a já nemohl nic dělat. Byl jsem svázaný, nucený rozpouštět se v téhle rozkoši s někým, kdo před chvílí zabil člověka.

Znovu si k mým rtům našel cestu, cosi příjemného dělal s bradou. Ruce sundal z mého rozkroku a teď pomocí nich drtil mé boky, za něž mě chytil.

Přitlačil do boků a prsty se mi zaryl do kůže, poposedl v mém klíně. Líbal mě dál a dál, hrudí se natiskl na mou. Jeho chlad mi studil tělo, na kůži mi vyvstávala husina.

Když jsme byli přímo tělo na tělo, chytil mě za zadek a tím si mě dal ještě blíž k sobě, načež jsem pocítil cosi v jeho rozkroku. Pousmál se a stiskl mé pozadí ještě drsněji, načež přitiskl svou pánev ještě blíž k té mé.

Netušil jsem, můj mozek nebyl schopen pochopit, proč mu to dovoluji. Věděl jsem jen to, že se mi to jaksi líbí. Líbilo se mi, jak se na mě vrtěl, jak mě líbal svými studenými rty, jak mi byl tak moc blízko, jak moc byl on blízko. Tak moc, jak už dlouho nikdo nebyl. Svým způsobem jsem věděl, proč. Ale bál jsem si to přiznat.

Odtrhl se ode mě a jeho sevření rukou povolilo. Boky jsem skoro necítil, ale když jsem stáhl břicho, zabolely. Věnoval jsem jim pohled a zahlédl jsem nazelenalé otisky prstů na mé kůži. Modřiny. Nevadilo mi to tak, jak by nejspíš mělo. Nevadilo mi nic, jak by nejspíš mělo.

Kdosi fňukl.

Mé oči, zvedající se od mého těla, spatřily jeho. Chlapce, jenž mě před chvílí chtěl zabít, chlapce, jenž mě před chvílí tak dokonale líbal. Najednou mi jeho rty na těch mých chyběly, přestože jsem je tam stále trošičku cítil. Brečel.

Slzy se mu koulely po tvářích jako bělostné průhledné hrachy, zčervenalo mu z nich pod očima. Sledoval jsem jednu kapku, jež jsem si vybral a jež se vyhoupla z okraje jeho levého oka, přejela přes dokonalý nos a kápla na pootevřené rty, jež se mu klepaly. Nepoznával jsem ho. Co se stalo?

Sklopil hlavu, přejel naposledy prsty po mých bocích a poté je bezvládně nechal viset kolem svého těla. S bolestným vydechnutím se svou hlavou opřel o mou nahou hruď. Hebkost jeho vlasů, hladících mě po kůži, mě překvapila. Lehce zvedl hlavu a svými rty se mě jemně dotkl na hrudníku. Zastudilo mě to tak moc, až to mnou škublo.

Nevěděl jsem, co bych mu na to měl říct. Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Byl jsem až moc ohromený tou proměnou, jež prošel před mýma očima, než abych měl uklidňující účinky.