Addicted [FF SnamioneCZ]

3. kapitola - Trest - 2. část

Málem hrůzou utekla zpět do hradu, když zjistila, že ji vede do Zapovězeného lesa.
„Tam nejdu."vyhrkla. Snape se na ni otočil a ušklíbl se.
„Obávám se, že nemáte na vybranou. A vytáhněte si hůlku, začíná se stmívat."

Zašli do lesa a kráčeli po úzké cestičce asi půl hodiny. To už Hermiona nevydržela.
„Co tu děláme? A proč tu jste se mnou? Neměla bych mít trest samostatně?"
Snape se uchechtl. „Byla byste raději, kdybyste tu byla beze mě?"
„Radši bych se nechala sežrat akromantulema a prostřelit šípama kentaurů, než tu být s vámi."vyprskla na něj a bylo jí úplně jedno, že její poznámky začínají být každou minutu odvážnější.
Profesor na to nereagoval, čímž ji naštval ještě víc. „Hledáme jistou bylinku, Rheum undulatum. Ta bylinka má správné účinky pouze když ji sebereme v jisté fázi měsíce, která je dnes. Vydává oranžové světlo, takže ji i ve tmě můžeme spatřit. Proto dávejte pozor. Dokud ji nenajedeme, trest nekončí. Ani kdybychom tu měli být do rána."dodal na konec, když chtěla něco namítnout.

Další dvě hodiny šli v tichosti, každý ponořen do svých myšlenek, s hůlkami rozsvíceními a rozhlížející na všechny strany. Ale po oranžovém světle ani památky.
„Co se s vámi vlastně stalo, Grangerová? Ts, ts, bývala jsem taková slušná."začal ji popichovat.
„Za to vy jste pořád ten stejný bastard."vrátila mu jedovatě.
„Neodpověděla jste mi."
„A co se stalo s vámi? Proč jste mě sem neposlal samotnou? Mohl jste mi předat instrukce, zůstat v teple na hradě a nebýt s ,nesnesitelnou šprtkou Grangerovou'."zopakovala po něm urážku, kterou jí předhazoval už šest let a přitáhla si hábit více k tělu. Večer už takové teplo, jako přes den, nebylo.
Snape jí taky neodpověděl, takže si vlastně byli kvit. Čím hlouběji ale do lesa šli, tím byla větší zima. Hermiona si o sebe třela ruce, aby alespoň na chvilku vyvolala v těle trochu tepla. Byla samá pavučina, větev a jehličí, jak se všude prodírali roštím a hábit, který jí zajišťoval to minimum tepla, byl už na pár místech roztržený.
„Alespoň jste mi mohl říct, že jdeme do lesa, mohla jsem si na to vzít příhodné oblečení."prohodila k němu zamračeně.
„Do poslední chvíle jsem to nevěděl. Ale bylo to určitě lepší, než vás nechat ručně drhnout podlahu nebo přebírat shnilé tlustočervy. To bych svěřil tupcům, ne vám. A netvařte se tak překvapeně, slečno Grangerová, oba víme, že máte na víc."odvětil s úšklebkem. Trochu jí přišlo, že se jí Snape snažil svým způsobem omluvit.

„Podívejte! Oranžové světlo."zalapala po další hodině po dechu. Díky bohu! Do půlnoci to do hradu stíhám, pomyslela si potěšeně. Možná by ještě stihla nějaké úkoly...
Snape pokývl hlavou a vydali se směrem ke světlu.
„Moment. Tuhle bylinku znám,"zarazila se.„Dává se do lektvaru...Mmm nemůžu si teď vzpomenout na jméno...Ale vyvolává se tím lucidní snění."uvažovala nahlas a sklonila se k oné květině.
„Jestli ji znáte tak dobře, jak o ní mluvíte, pak byste měla vědět jednu zásadní věc při jejím sběru."podotkl Snape a měřil si pohledem střídavě Hermionu a Rheum undulatum.
„Je nebezpečná při kontaktu s kůží."řekla zamyšleně. Snape pohrdavě zakroutil hlavou.
„Špatně. Máte jen jediný pokus na to ji správně sebrat. Sběr musí být při dorůstajícím měsíci, to dnes máme. Rheum undulatum ale musí být sklizena pouze v celou hodinu, tudíž máte jen jednu minutu na to, aby se vám sběr povedl. V tu jednu minutu se rozsvítí doruda a tím poznáte, že je čas. Pokud se vám to nepovede, Grangerová, hledání další byliny pokračuje."ušklíbl se. Hermiona naprázdno polkla. Ne, opravdu netoužila bloudit se Snapem v Zapovězeném lese do tří do rána. Když se podívala na hodinky, zbývala půl hodina do jedenácti.

Každý se posadil z jedné strany květiny a čekali.
„Jak je vůbec možné, že jste získal post profesora obrany proti černé magii? To už se Brumbál dočista zbláznil?"vyslovila nahlas myšlenku, který jí běžela hlavou už od začátku školního roku.
Snape se řezavě zasmál. Nebyl to srdečný smích, který by dával najevo pobavenost, ale přesto...Snape a zasmát se? Svět se opravdu řítí do záhuby.
„Ne že bych v tom měl potěšení, slečno Grangerová. Je spousta věcí, kterými bych se zabýval raději."
„Tak proč to neděláte? Je očividné, že to tu nenávidíte. Nenávidíte své kolegy, studenty a celkově předávání svých vědomostí, kterých máte určitě spoustu - "
„To není pravda."skočil jí chladně do řeči profesor. Hermiona zmlkla a čekala na dovysvětlění, ale Snape nepokračoval, a tak se rozhodla, že ho už dál nebude dráždit.

Co to s tím starým netopýrem dneska je? Krize středního věku? Škodolibě se pro sebe zašklebila a doufala, že to onen zmíněný netopýr neviděl. Když po něm koutkem oka střelila, hleděl do země a zamyšleně prsty přejížděl po mechu, na kterém oba seděli. Nad čím asi přemýšlí? Má vůbec nějakou ženu? V duchu si představila Snapea akorát v ženském provedení. Vysokou, s dlouhými černými vlasy a tmavýma očima. Přísnou, ale v duši přeci jen...Tajemnou? Smutnou?

Teprve teď jí došlo, jak vlastně o Snapeovi smýšlí. Každý má přece svou skrytou stránku, kterou nikomu neukazuje. Jaká je ta jeho? Občas když se na něj podívala, jako by zahlédla její záblesk. A pak byla ta stránka opět zastíněna tou druhou, dominantnější, která zastrašovala a šikanovala všechny kolem sebe. Maminka jí vždycky říkávala, že nemá být zlá na tyrany, protože neví, co je k jejich chování vede. Ale je to vůbec možné? Nebýt na ně zlá? Vždyť si to zaslouží! Ale zasloužil by si to Severus Snape?

„Grangerová!"sykl potichu. Cukla sebou. Snape si dal ukazováček na rty a nenápadně pokynul prstem za sebe. Hermiona se zaposlouchala do zvuků lesa a zaslechla to. Jako by kolem nich něco HODNĚ RYCHLE cupitalo. A cvakalo. Hermioně se málem zastavilo srdce. Profesor se opatrně zvedl a namířil hůlkou směrem ke zvuku. „Lumos."zašeptal, zrovna když se na něj vrhl třímetrový pavouk. Oba najednou vykřikli. Pavouk vystřelil pavučinu a zasáhl Snapea, který se okamžitě svalil na zem a pochopitelně se nemohl hýbat. „Arania exumai!"vykřikla Hermiona, ale akromantule uhnula a dál pokračovala ve svém cíli je sežrat. Vyděšeně udělala krok dozadu a zakopla o kořen stromu tak, že narazila hlavou o kámen ležící opodál. Před očima se jí rozsvítily hvězdičky, ale slepě se znovu zvedla.
Snape se mezitím vymanil z pavučiny a sesílal na pavouka útočná kouzla. Hermioně připadalo, jako by měla zrak jako Harry, akorát bez brýlí. Všechno viděla rozmazaně.

„Grangerová!"zaječel Snape a ukázal na Rheum undulatum, která se právě zbarvila do karmínově rudé barvy. Teď je čas. Vrhla se na mech k bylině a vzpomínala, jak to v té učebnici bylo napsané...Vytrhnout s kořenem nebo bez? Bezmyšlenkovitě vytrhla i s kořenem a bylina zasla.
Hermiona se zvedla a v tu chvíli oba vykřikli na pavouka „Incendio!"
Akromantule začala hořet a kvílet a během chvíle se složila k zemi mrtvá. Nastalo ticho.

Zvedl k dívce zrak a lehce se dotkl jejího čela, až sebou škubla.„Krvácíte."poznamenal. Hermiona skutečně cítila horkou lepkavou tekutinu nad pravým obočím. Mávla nad tím rukou.„Nic vážného. Raději pojďme zpátky do hradu, než nás napadne něco dalšího."

Cesta zpátky jí uběhla snad pomaleji, než cesta tam. Chvílemi se jí motala hlava a chvílemi to bylo zase v pořádku. Ale Snapeovi se o tom raději nezmiňovala, nechtěla, aby si myslel, že je slabá.
Opět zakopla a spadla. Snape se otočil a zavrčel „Zatraceně, to nevidíte pod nohy ani s rozsvícenou hůlkou?" Hermiona se začala hlasitě smát. A nemohla se smíchem přestat. Měla dojem, že profesorovi také mírně zacukaly koutky, ale opět to vystřídal vážný výraz. Zvedl ji na nohy a podíval se jí na zakrvácené čelo pozorněji.
„Proč jste mi neřekla, že se vám motá hlava? Je vám na zvracení?" Zakroutila v nesouhlasu.
„Proč se pořád tak mračíte, pane profesore? Se trochu uvolněte ne..."hihňala se. Snapeovi zablesklo v očích, ale poté se zarazil, jako by mu něco došlo. „Ukažte mi tu bylinu, hned!"
Rychle udělala, co jí řekl, trochu vystrašená náhlou změnou jeho tónu.„Vy jste ji vytrhla i s kořenem...Když ji vytrhnete s kořenem, Rheum undulatum vypustí takový výpar, který vás lehce omámí, působí trochu jako psychotropní látka."zabručel.
„A to vás nenapadlo mi to říct?!"vyjela na něj.
„Chtěl jsem vám to říct těsně před sběrem, jaksi jsem ale nepočítal s útokem akromantule!"odsekl.
Nemohla na něj být ovšem naštvaná, když měl na hlavě při jejím pohledu oslí uši. Opět vyprskla smíchy.

Snape ji zničehonic popadl a vzal do náruče.„Co to děláte?"vyjekla pohoršeně.
„Takhle dojdeme na ošetřovnu rychleji. Nemám z toho sebevětší radost než vy."

Tentokrát jsem přidala dvě části za sebou, odjíždím totiž na pár týdnů pryč:) Snad jste si to užili!