Neplakej

Kapitola 5 : Víc než jen kamarád

Ráno jsem se probral jako první. Když jsem otevřel oči ucítil jsem mírnou zátěž na hrudi. Když jsme se podíval tak jsem myslel že my zase exploduje hlava z toho jak jsem zčervenal.Ten idiot si spokojeně spal na MÉ hrudi. Ale musím uznat že byl roztomilí. Neodolal jsem a pohladil jsme ho po hlavě.,,Pane bože!! To je jako hladit koťátko!!" pomyslel jsem si a trochu se usmál. Někde hluboko ve mně jsme si přál aby to takhle zůstalo a já ho mohl hladit do nekonečna. Po asi půl hodince sebou Keitaro začal trochu házet.,,Ach jo..asi se brzy probere " pomyslel jsem si a měl jsem pravdu. Po chvíli házení sebou se opravdu probral. ,,Jsem jasnovidec!" řekl jsme chvíli po tom co se na mě podíval.,,Co..?",,Ale nic...neřeš."řekl jsem a zněl trochu ztrapněně.,,Proč se tak červenáš? Stalo se něco?",,N-ne! Nic se nestalo já jsem úplně v pohodě!!" řekl jsem a shodil ho na druhou půlku postele. Pak jsem si sedl na kraj postele a koukal z okna.,,Prší...",,To vidím taky že prší". Bylo my trapně ani nevím proč.

Musel jsem se zasmát. Určitě se cítil trapně díky tomu jak jsem na něm ležel.,,Říkal jsem mu to."pomyslel jsem si a sedl si těsně za něj a objal ho.,,C-co to děláš ?!",,Nic..." zašeptal jsem mu do ouška a pak si opřel hlavu o jeho rameno. Zčervenal jsem. Byl roztomilí. To oblečení co jsem mu včera pučoval mu bylo velký, byl rozespalí a ještě ke všemu se červenal. Chtěl jsem ho sníst hned na místě, ale asi by mě nenechal.,,Ty Yukii...měl jsi někdy někoho?"zeptal jsem se a čekal na odpověď.,,N-ne...proč?"řekl trochu tišeji.,,Výborně je nepoškozenej." pomyslel jsem si a usmál se.,,Jen tak se ptám. Mě to zajímalo...",,Proč ?" řekl a hlavu otočil ke mně. Mlčel jsem. Nevěděl jsem co bych mu měl na to říct. Vzpomněl jsem si na jednu scénu z anime co jsem viděl asi měsíc zpátky. Hlavní charakter prolomil ticho pusou, ale pokud bych to udělal já tak by mi asi přistála facka a to by mému hezkému ksichtíku neslušelo. Zabral jsem se do hlubokého myšlení. Po nějaké chvíli jsem se zase vzpamatoval z mých děsivě úchylných myšlenek a zděsil se. Já kretén jsem měl jednu ruku pod Yukinovím tričkem a druhou jsem měl kousek od jeho rozkroku. Yukii by o mě opřený a strašně se červenal. Nevěděl co se děje. A popravě já taky ne. ,,K-keitaro…..c-co to d-děláš…“ řekl se vzdechnutím a odklonil ode mě hlavu. Pustil jsem ho a sedl jsem si na druhou stranu postele. Nevěřil jsem že sem něco takového udělal.,,Uhm…jdu se převlíknout a kouknu se ti na to tvoje oblečení. Z-zatím můžeš zůstat v tom mém pokud ti to nevadí.“ Řekl jsem a odešel jsem do koupelny.,,Neměl jsem ho objímat!“ zařval jsem na sebe v duchu do zrcadla a koukal na můj odraz. Když jsem se převlíkl tak jsem dal Yuukimu nějaké jiné oblečení aby tu nemusel být v uniformě nebo v pyžamu. Po snídani si sbalil věci a já jsem ho šel vyprovodit domů. Od toho co se stalo se mnou nemluvil. Cítil jsem se strašně provinile.,,Promiň Yukii.“ Řekl jsme a pak koukal do země. ,,Z-za co?“,,No vždyť víš…to co se stalo ráno. Moc se omlouvám přestal jsem se kontrolovat a tak trochu jsem zapomněl že jsem tě měl v náručí…“,,J-j-jo tohle myslíš…ehm no už o tom radši nebudeme mluvit.“

,,On mi to prostě musí připomínat že ano?!“ pomyslel jsme si a zčervenal. Nemůžu mu přece říct že mi to nevadilo,ž-že se mi to líbilo… ,,Jsme tady Keitaro.“ Řekl jsme hned jak jsem uviděl náš dům. Nebylo to nic extra, ale pro dva lidi to stačilo.,,To je strašně malí !“ řekl a podíval se na mě.,, Já jsem tu jenom s tátou a stačí nám to.“ Vysvětlil jsem mu a chystal se jít dovnitř.,,Ty…nemáš mamku Yukii ?“ zeptal se a koukal na mě. ,, Mám, ale rodiče se nesnesou. Jsou rozvedený.“ ,,Ale neměl by jsi v tom případě být s mamkou? Matky mají většinou právo na děti, když se chtějí rozvádět.“,,To ano, ale já jsem nechtěl. A hlavně už je to dávno. V tu dobu byl táta jediný vzor který jsem měl a dost mě podporoval zatímco mamka pořád někde byla. Všude jinde, ale né doma.“ Řekl jsme Keitarovy a trochu leč smutně se usmál.,,To oblečení vyperu a vrátím ti ho hned jak budu moct. Díky že jsi mě u sebe nechal. Kdybys někdy chtěl tak klidně můžeš přijít. Sice toho není moc, ale stačit by to mohlo.“ Domluvil jsem a odešel k domovním dveřím. Keitaro tam pak ještě stál a přebíral myšlenky, ale pak odešel. Doma jsme se hned převlékl do mých věcí. Tepláky,tričko s králíčkem a moje huňatá mikina s dlouhými králičími oušky. Ofinu jsme si dal do gumičky sedl jsem si ke compu a zapnul jsme si nějakou hru abych zabil čas. Hrál jsem asi 3 hodiny ,pak jsme si šel uvařit něco k jídlu a potom jsme se šel převléknout a namířil si to přímo do knihovny. Chodil jsme tam často. Knížky byly do nedávná moje jediné kamarádky. Nejradši jsme měl asi leč se to bude zdát trochu divné, romány. Četl jsem jich hodně. Pak jsme měl rád ještě biografii. Romány byli vždy úplně v zadní časti knihovny. Trochu mě překvapilo že tady dnes skoro nikdo nebil. Ale to mi nevadilo. Šel jsem do zadní části , vzal jsme knížku a začal si číst. Ještě jsem napsal tátovy kde jsem aby mě nehledal a pak už jsem na nic kromě knížky nereagoval.

Takže awooj lidi.
Omlouvám se že teď další dobu nevyšel žádný díl. Moc se mi do toho nechtělo. Hezké čtení a nehledejte tam chyby,  protože by jste se nedopočítali 😁.