Mise Odplaty |FF PJ/HoO|

III

Ode dne, kdy se Agáta dozvěděla o svém proroctví, uběhl skoro týden. V pondělí je Cheirón zavolal, aby si sbalili potřebné věci, dal jim kopie Olympského dopisu a poučil je, že je důležité znát jeho doslovný obsah.
"Nikdy nevíme, jak si máme slova bohů vykládat. Pamatujte na tato slova a buďte opatrní."
Nedlouho na to přišly první špatné zprávy. Už v úterý celým táborem otřásalo napětí a nebylo poloboha, který si nestěžoval na své neštěstí. Věci se rozlévaly, ztrácely i rozbíjely, nikdo neměl ani potuchy, co se děje. Nikdo, kromě dvou vystrašených duší, které, přestože se moc nepotkávaly, na sebe v davu vrhaly vyděšené pohledy. Agáta i Josh věděli,co přichází. Oba jen napjatě čekali na onu Olympskou bouři.
"Ehm Agáto, potřeboval bych s tebou probrat společnou službu pro naše sruby." ozvalo se za ní, když si pochutnávala na pizze, kterou měla k večeři. Cameron se na ní šibalsky usmál, když si sedal na lavici k prázdnému stolu vedle ní. Doprovázely ho varovné pohledy. Sedat si k sobě u stolu se přece nesmí.
"Nemáš ještě něco na dnešek? Mám hroznou chuť." zaúpěl jí do ucha. Oba věděli, že má na mysli cigarety z minulého týdne. Však i jí chyběla dávka nikotinu, navíc s blížícím se začátkem výpravy a s prvním veršem splněným skoro za dveřmi, měla stresu až nad hlavu. S plnou pusou jídla jen potichu přitakala a signalizovala na číslo stolu - sraz v devět. Cameron se úlevně usmál a odběhl si sednout zpět ke svému srubu.

Tehle večer se žádný táborák nekonal. Apolónův srub měl službu, a tak se všichni odebrali odpočívat. Když už to nebylo tak nápadné, vypařili se oba ze svých srubů. Šarlota, s krabičkou v kapse bundy, došla na místo až jako druhá. Cameron už netrpělivě poskakoval v dunách. Když ji uviděl přicházet, rozsvítily se mu oči.
"No konečně! Čekal jsem snad celou věčnost!"
"Možná by sis neměl zvykat, kdo ti je bude nosit až budu pryč?" zasmála se Agáta, když mu jednu podala.
"Asi mě budeš mít na svědomí, to tak vypadá. Aaaah, dobrý bože." vydechl slastně, když mu konec cigarety sežehl plamen.
"A ty snad plánuješ být teď někdy pryč?" pokračoval.
"Prorodství se plní. Tys neslyšel, jak se všem nedaří? Týché už jistě zmizela." zabručela Agáta.
"Ale, proč tu teda ještě jste? Teda myslím, proč vás už na tu výpravu neposlali?"

"Nepřišla Olympská bouře. To je ten problém. Musíme počkat, až přijde. Teprve potom budeme moct odejít."
"A ta nastane?"
"To kdybych věděla." vydechla kouř.

Později, když už se slunce dávno schovalo pod hladinu zálivu, odcházeli Agáta a Cameron zpět do svých srubů. Nic nevypadalo neobvykle, něktřeří opozdilci si ještě běhali do umývarky čistit zuby nebo uklízet zbraně. Na prázdném prostranství se na chvíli zastavila, jen aby se pokochala nádherou Tábora Polokrevných. Měla ho každou chvíli opustit, ba co víc, možná měla zemřít. Musela uznat, pohled to byl majestátný, nikdy se neokoukal.

Už skoro stála na verandě svého srubu, když jí něco studeného trefilo do čela. Odhrnula ve zmatku pramen svých ohnivě rudých vlasů, ale nic z nich nevypadlo. V momentě, kdy zvedla zrak, aby identifikovala útočníka, začal se na Tábor Polokrevných snášet mrak za mrakem, dešťové kapky začaly bušit do střech srubů. Každý normální smrtelník by se jen zasmál a utíkal by se schovat dovnitř, ale tohle mělo jeden háček. Nad Táborem Polokrevných nikdy nepršelo.

Josh běžel tak rychle, že se s Agátou ve dveřích hlavní budovy málem srazili. Oba měli přes ramena předem sbalené batohy, v rukou zbraně a v očích strach. Nemohl si pomoct a musel se zastavit, aby vedle Agáty popadl dech.
"Tak je to tady." zasýpala napjatým hlasem před tím, než se ve dveřích objevila ohromná silueta kentaura. Cheirónův výraz byl stejně zmatený jako všech ostatních táborníků - než se mu zrak obrátil na dvojici vydýchavající se u zábradlí.
"Olympská bouře. Je čas, mé děti." povzdechl si nahlas. Argus, šéf ochranky, se vynořil z vedlejších dveří, krátce se podíval na kentaura, a pak zaběhl zase zpátky.
"Argus vás zaveze do města. Bude se ale muset vrátit. Doufám že máte všechno potřebné zabalené. Rychle, utíkejte." popoháněl je Cheirón k bariéře.
"Počkejte! Nevíme kam máme jít, ani co máme dělat! Co budeme dělat, až se dostaneme do New Yorku?" křičel zmateně Josh. Všude kolem začali běhat táborníci směrem k hlavní budově. Než si to oba stihli uvědomit, byli promočení od hlavy až k patě, a mohlo být hůř. Nejen, že táborníci v pyžamech pobíhali po táboře a snažili se zjistit, co se děje, Tábor se pod náporem neustávající dešťové pohromy začal zaplavovat. Řeka byla chvíle od vyplavení z koryta, žádné protipovodňové bariéry nikdy nikdo nepostavil - ba ani nepotřeboval. Jako první se řeka začala vylévat u Dionýsova srubu. Agátě jen na moment bleskl hlavou Cameron, který měl na starost spousta táborníků. Pak, jak se voda vylévala i do dalších srubů, je Argus odtlačil pryč.

Pod hlavní budovou uslyšela Agáta známý hlas.
"Agáto! Agáto co se děje? Kam jdete?" křičel vystrašený Asher. Agáta se vytrhla z Argusova sevření a rozběhla se k němu.
"Angele! Musíš tady zůstat a postarat se o Gracie. Já teď jdu pryč, ale brzo se vrátím. Dávej na sebe pozor."
Natáhla ruku, aby ho pohladila po vlasech, a pak všechno zčernalo.

Všichni stáli otočení zády. Kolem plál oheň, zapálený v pochodních. Něco na něm ale nesedělo. Byl studený. Zelený. A vyzařoval jen mdlé, strašidelné světlo. Až teď si Agáta všimla, že osoby jsou větší, než by měly být. Pak jeden z nich zařval.
"Řekl jsem, že chci vědět, kde je ta rostlina!"
Teprve teď si všimla postavy, která visela ve prostřed davu. V kleci ze světélkujícího kovu ležela zkroucená postava, mladá dívenka s křídly schoulenými pod tělem. Když otevřela oči, zaleskly se jako několik tisíc zlatých drachem.
"Já. Nevím." vykoktala vyčerpaným hlasem.
"Podlá bohyně. Dej mi tvé schopnosti, abych ji našel! Nebo si je vezmu sám."

Největší z přítomný měl dlouhé vlasy svázané do dlouhých hustých ohonů. Splývaly mu až skoro k lýtkům a byly do nich zapletené stříbrné nitky. Jeho hlas rezonoval temnou kobkou, až se studený oheň zamihotal na stříbrných miskách.

"Nemůžu vám říct, kde je. Nic nezískáte, když si vezmete mé schopnosti." zavzlykala dívenka.
"Lže." ozval se další, chladný hlas. Agáta se za ním šokovaně otočila, spatřila však jen dvě pronikavé oči. Zelená záře se linula z jeho panenek přes celou místnost. Všichni přítomní se otočili směrem k postavě ve tmě a ona si všimla, že mají někteří místo nohou hadí ocasy.

"Při vší úctě, Alkynoe, získáme spousta štěstí. I když nám nepomůže najít květinu, můžeme s jejími schopnostmi vyhrát kdejakou bitvu. Myslíte, že bych dal unést bohyni štěstí, kdybych chtěl pomoct něco najít?" uchechtl se. Než se ale stihl znovu nadechnout, do místnosti vběhl mohutný obr.

"Už ví, že jsme unesli Týché a už vyslali výpravu. Poslali jsme po nich nějaké zabijáky, aby je co nejrychleji odrovnali." zahučel do ztichlého prostoru. Dívence v kleci unikl tichý vzdech. Pak zase všechno ztemnělo.

Agáta zalapala po dechu.