please leave the message

the very final

věnováno annbunn_
to ona by měla vydávat poslední zamilované kapitoly.
to ona by měla najít svůj šťastný konec.

Už je to den, co mě Miles ignoruje. Dokonce si v letadle vyměnil i sedadlo s Lili, aby vedle mě nemusel sedět. Dokonce i místo toho, aby se se mnou a mojí mamkou svezl domů, jel autobusem přecpaném Korejci.  
   A teď jsem tady. Převaluju se v posteli. Přemýšlím, jestli byl dobrý nápad říkat pravdu. Myslela jsem, že když to někomu řeknu, uleví se mi, ale na hrudníku cítím ještě větší kámen než před tím. Nemůžu uvěřit, že jsem ztratila Milese jen kvůli tomu, jaká jsem a jak se cítím.

Z venku se ozve rána. Zvednu se do sedu a podívám se z okna. Dost se zděsím, jelikož můj pokoj je v přízemí. Teda celý náš dům je v přízemí, žádné patro nemá. Z okna spatřím temnou postavu. Rychle vstanu z postele a popadnu to první, co najdu. V ruce pevně svírám svoje ukulele a blížím se k oknu, které rychle otevřu. Nevím, co dělám. Nevím, jestli si myslím, že toho člověka přemůžu. Jednoduše jenom čekám.
   „Maxine?" ozve se jemný hlásek.
   „Anno? Panebože, co tady děláš?" zeptám se vyděšeně a hodím ukulele na postel. Anna stojí u okna, musím se trochu naklonit, abych ji slyšela.
   „Něco jsem si uvědomila." Řekne a já se zmateně zamračím.
   „Ve dvě ráno?" zeptám se nechápavě. Anna jenom nervózně pokrčí rameny a pokračuje dál.
   „Rozešla jsem se s Cameronem. Uvědomila jsem si, že chozením s ním jsem se snažila dokázat sama sobě, že jsem někdo jiný. Někdo, kdo nejsem." Anna těžce oddechuje. Všimnu si, že má kruhy pod očima. „Než jsem si to konečně uvědomila. A našla důvod proč." Řekne a hledí mi přímo do očí. Kdybych to dokázala, zeptala bych se 'co sis uvědomila?' a 'jaký důvod?'. Ale místo toho jen stojím a sleduju, jak si vítr pohrává s jejími vlasy. Naše obličeje od sebe dělí jen pár centimetrů. Nakláním se z okna a štiplavý vzduch se mi opírá o tváře. „A ten důvod jsi ty." Koutky úst se jí roztáhnou do nesmělého úsměvu.
   Najednou mám pocit, jako bych se vznášela. Moje tělo zaplaví vlna adrenalinu a každý milimetr mého těla se teď chvěje. Anna se opře o okno, dlaně položí na okraj a naše prsty se dotknou. Nakloním se ještě víc přes rám okna, na tvářích ucítím její hřejivý dech.
   A já už to nedokážu vydržet. Na ničem jiném nezáleží. Už ne. Políbím ji. Políbím ji. A je to neuvěřitelné. Její rty jsou tak ledové a její tváře jsou ještě studenější, ale sálá z ní tolik energie.
   A já bych tady dokázala stát navždy. Navždy svírat její tvář v mých dlaních. Navždy se dotýkat jejích rtů. Navždy se cítit tak spontánně a tak rozhodně. Navždy se naklánět přes rám až by mě z toho bolelo břicho. Navždy cítit její chladné teplo. Navždy být s ní.
   Brní mě prsty, srdce se mi chystá vyskočit z hrudníku a podlamují se mi kolena. Přesto mé tělo vyplňuje uklidňující a úplně nový pocit. Pocit něčeho nového. Něčeho nádherného.

i♡ y'all
tak a je to tady. finální kapitola please leave the message. knížka, která mě nekonečně mnohokrát trápila a nad kterou jsem se nekonečně mnohokrát usmívala a u které jsem nekonečně mnohokrát kroutila hlavou nad svými spisovatelskými schopnostmi. ale tohle je konec, se kterým jsem spokojená.
tahle kniha prošla několika stádii. prvotní nadšení. několik minut zapáleného psaní. nudné hodiny biologie, při kterých si v mysli skládám slova do vět, jako by to byla nejjednodušší věc na světě. následné zapomínání vysněných kapitol. spontánní vydání prvních dvou kapitol (btw. nevím co jsem si tu noc myslela). stresovaní kvůli žádným nápadům. první komentáře a hvězdičky. první umístění. a po dlouhé době konečně spokojenost
s poslední kapitolou.
a teď jsme až tady.
tohle není konec.
7.3.2019 baby
#callmeback
xoxoxo
kačí
♡