Dneska jsem ji potkala na chodbě. Stála u svojí skříňky se sluchátky v uších a knížkou v ruce. Zjistila jsem, že čte hodně poezii. A to dost rychle, ještě včera četla Sun and her flowers, ale dneska v rukou svírá knihu, jejíž název ani nedokážu přečíst.
Procházím kolem ní. Snažím se koukat přímo přede sebe a nestřetnout se s jejím pohledem. Samozřejmě to není nic těžkého, když si zrovna čte, ale stejně by tu mohla šance, že by se napřímila a uviděla, že se na ní dívám. Když už jsem za ní a oddechnu si, zaslechnu za sebou svoje jméno.
„Hej, Maxine!" zvolá Anna znova a tak se otočím. „Zapomněla jsem ti dát svoje číslo. Víš, abychom se domluvili na tom projektu." Řekne a do ruky mi vtiskne cár papíru s čísly.
„Dík, takže ti dneska napíšu a domluvíme se?" zeptám se a Anna pokýve hlavou.
„Dobře" pronese a ve chvíli zmizí v davu lidí. Papírek si strčím do kapsy a jdu do své třídy. Právě se chystám na hodinu historie umění, která se o post nejoblíbenějšího předmětu pere s hodinou angličtiny. Jo, i literatura má konkurenci.
Sedám si do svojí lavice, z kapsy vytáhnu kus papíru s Anniným číslem a koukám na něj, jako bych se chtěla ujistit, že ho doopravdy držím v ruce.
„Takže tu přece jenom je nějaký kluk," řekne Miles s pohledem upřeným na papírek v mojí ruce. „Jak se jmenuje?"
„Není to on." Vypadne ze mě a Miles se zmateně zamračí. „Dala mi ho jedna holka, jestli nechci náhodou nějakou klec na křečka. Že jí umřel a tak tu klec potřebuje prodat či co." Znova zalžu a Miles se zasměje. To byla ta nejdebilnější lež, kterou jsem si mohla vymyslet, ale o to je snad věrohodnější. Kdo by vymyslel něco takového?
„Jasný, haha. Jak se jmenuje?"
„Já ji neznám." Pokrčím rameny a Miles protočí očima.
„Já vím, že to je kluk."
„A já vím, že to kluk není." Zavrtím hlavou a číslo si uložím do malé kapsičky, která je přišitá na mojí kostkované košili.
„Tak proč si ten lísteček dáváš do kapsy?" zeptá se a věnuje mi přechytračelý pohled.
„Já ani nevím. Však víš, jak jsem zmatečná." Mávnu nad tím rukou a lísteček z kapsy hodím do lavice. Miles s úsměvem na tváři zavrtí hlavou.
„Bohužel vím."
ВИ ЧИТАЄТЕ
please leave the message
Романтика„Jsi v pořádku?" zeptám se. Anna ani nebrečí. Její obličej je klidný ale přesto trochu posmutnělý. Anna se o mě opře a její hlava spočine na mém rameni. „Já ani nevím. Možná pro mě věci nikdy nebudou v pohodě." Maxine už je šestnáct. Chodí jako každ...
