Hned po tom jak jsme vpadly do pokoje, jsem zatáhla žaluzie. Pak jsem se otočila k holkám, které byly vyděšené jako já včera, když jsem ho poprvé viděla, a vzpamatovávaly se z toho jen těžko.
Podala jsem jim oběma pití a doufala, že jim to aspoň trochu pomůže.
„Byl to ten, kdo si myslím, že to byl?“ zeptala se třesoucím hlasem Karča.
„Ano. To byl on.“ Souhlasila jsem. „Je to ten anděl, který včera zabil tu dívku.“
„Myslíš, že si zapamatoval naše tváře?“ zeptala se znovu Karča a Kačka to pořád tiše zpracovávala.
„Nevím. Opravdu nevím.“ Řekla jsem posmutněle.
„Co budeme dělat? Teď nás zná všechny a kdoví, co se mu honí hlavou.“ začala Kačka panikařit.
„Klid Kači uklidni se. To nějak zvládneme.“ Uklidňovala jsem ji, ale zatím jsem nevěděla jak.
Po této události jsme si šli radši lehnout. Ale předtím než jsme si lehly a zhasnuly světla, jsem se mezi žaluziemi koukla ven, jestli tam pořád stojí. Naštěstí tam už nestál a my mohly v klidu jít spát.
V tu noc se mi o ničem nezdálo, za což jsem byla vděčná, ale holky na tom tak dobře nebyly. Celou noc totiž měly noční můry, ve kterých byl v obou případech hlavní postavou náš padlí anděl.
K snídani jsem jim připravila pečivo a výběr „přílohy“ jsem nechala na nich. Plus jsem jim k tomu udělala hrnek kakaa, který obě povinně vypily.
„Tak jak je?“ zeptala jsem se jich opatrně.
„Už je to lepší, ale bylo i líp.“ Odpověděla mi Kačka.
„Máte chuť vůbec něco dělat?“
Holky se na sebe krátce podívaly a pak obě zakroutily hlavou na znamení, že se jim nic dělat nechce.
Po snídani jsem s nimi šla nahoru, kde si sbalily věci a opět jsme se vydaly dolů. Když už byly v chodbě a obouvaly si boty, nabídla jsem jim, že je doprovodím domů.
„To nemusíš Teri. My domů trefíme samy.“ odpověděla Karča a Kačka přikývla. I přes to jsem však šla, protože jsem s nimi chtěla ještě být a ta nějak jsem doufala v to, že za dne by si nic nezkusil.
„Co budete doma dělat?“ plata jsem se jich po cetě.
„Já asi budu malovat, abych se nějak odreagovala.“ Odpověděla Kačka.
„A já si upeču něco sladkého na nervy.“ Přidala se Karča. „A co ty?“
„Co budu dělat já? Já ani nevím. Asi si sednu k nějaké knize, ale rozhodně ne ke knize o andělech.“
„ Třeba bys v ní aspoň ašla nějakou radu jak se jim bránit.“navrhal Kačka.
„Jenže do nich se ten anděl obvykle zamiluje a chrání je, takže ho ani nemusí nějak zraňovat nebo dokonce zabíjet.“ dodala jsem zahořkle.
„Asi máš pravdu.“
Když už jsem obě doprovodila domů, vydala jsem se zpátky domů. Mí rodiče byli dneska oba v práci, i přestože byla sobota a tak jsem byla doma sama.
Když jsem došla domů, šla jsem se do kuchyně něco malého zakousnout a uviděla lístek od mamky. Psala tam, že mám jít nakoupit a pod tím byl dlouhý seznam potravin.
Chvíli jsem měla dilema jestli mám jít nakoupit a riskovat, že potkám temného anděla nebo riskovat mamčin hněv. Ve chvíli, kdy jsem pomyslela na mamčin hněv jsem už pakovala kabelku se vším potřebným a vydala se na cestu.
Po cestě jsem se snažila neotáčet, protože mi naháněla sttrach myšlenka, co se tam může skrývat, strach a také jsem měla teorii, co nevidím to mi neublíží.
V supermarketu jsem nakoupila všechno co bylo na seznamu a měla plnou půlku košíku.Po zaplacení nákupu jsem naskládala vše do dvou igelitových tašek a šla zpátky domů. Ten nákup byl opravdu těžký a já se jen modlila, aby se mi neutrhla poutka.
Když jsem se blížila k domu uvědomila jsem si že jsem šla celou tu cestu do obchodu a zpátky a anděl na mě nezaútočil. Nálada se mi hned zlepšila a dokonce jsem se i usmála. Byla jsem do té myšlenky tak zabraná, že jsem si ani nevšimla, že někdo sedí u práhu dveří našeho domu. Kdybych nebyla myšlenkami jinde a všimla si ho včas stihla bych i utéct nebo se aspoň schovat. Bohužel jsem ho zaregistrovala až když na mě promluvil tím svým hlasem a vytrhl mě z mých myšlenek.
"Co ti tak dlouho trvalo?"
Má štasná myšlenka se v tu ránu rozplynula a nechala mě tam s krutou realitou. Vlasy na zátylku se mi zježily hrůzou. Odmítala jsem zvednout zrak od země, protože tu byla pořád teorie, co nevidím to mi neublíží.
"Koukej se na mě, když s tebou mluvím!" řekl a vzápětí mi zvedl hlavu vzhůru, abych se mu musela dívat do očí.
"Tak je to lepší." zvedl koutky do zlověstného úsměvu. Pravděpodobě ho pobavil pohled na mou zděšenou tvář.
"C-co po mně chceš?" vykoktala jsem.
"To je dobrá otázka." jeho úsměv se rozšířil "Pojďme to probrat k tobě domů."
"Ne." odporovala jsem, nebo spíš se snažila odporovat, protože jsem někde vevnitř tušila, že si stejně prosadí svou.
"Tak půjdem ke mně?" zvedl hravě obočí.
"Ne."
"Vyber si jedno nebo druhý."
"......"
"Tak mám vybrat já?"
Co teď? Buď ho pozvu k sobě domů a nebo půjdu k němu domů. A nebo..... bych se mohla pokusit rychle vběhnout do domu a zavřít mu dveře před nosem. Nenápadně jsem si vytáhla klíče z kabelky (teda aspoň doufám, že to bylo nenápadné). Napnula jsem všechny svaly a začala vduchu odpočet.
3...2...1...teď !!! rozběhla jsem se s připravenými klíči kedveřím a odemkla. Když jsem otevřela dveře vběhla jsem dovnitř a než jsem dveře stačila zavřít, objevila se tam jeho ruka a dveře si znovu otevřel.
"Takže jdeme k tobě..... Dobrá volba"
