Ztuhla mi krev v žilách.
„Teri neříkala jsi, že tohle je to místo, kde ten „anděl“ zabil tu hoku“ zeptala se Karča a já přikývla.
Všechny jsme byli jako zmražené. Pomalu jsem se rozešla směrem k policejní pásce a policistům, kteří u ní stáli.
„Promiňte, mohl by jste mi říct co se tady stalo?“ zeptala jsem se slušně a bála se odpovědi, kterou jsem již předem znala.
„Nějakou mladou holku tady včera večer zabili.“ prohlásil policista smutně a dodal „Zlomili jí vaz.“
Udělalo se mi špatně.
„Děkuji.“ poděkovala jsem a odešla zpátky za Karčou a Kačkou.
„Tak co ti řekl?“
„ Řekl, že tam včera někdo zabil mladou holku. Mám takový špatný pocit, že to nebyl sen. “
„To není možné! Andělé neexistují!“ protestovala Karča.
„A jak mi to jinak chceš vysvětlit?“
„Třeba jsi jasnovidka.“
Hodila jsem na ní pohled typu „opravdu?“.
„Dobrá.“ připustila Karča, že mám pravdu. „ Předpokládejme, že se to opravdu stalo. Nemohly ty křídla být jen přelud?“ zeptala se Karča s nadějí, že to tak opravdu bylo, protože se jí nelíbila představa, že tady mezi námi pobíhají zlí andělé.
„Obávám se, že ne. Byla tak opravdová. Jak by se ke mně dostal tak rychle?? Říkala jsem ti že u mě byl hnedka, to by normální člověk nezvládl, ani Usain Bolt.“
„Opravdu tady není možnost, že by se ti to jen zdálo?“ zeptala se Kačka.
„Ne. Bylo to určitě skutečné.“
Chvíli bylo ticho a pak promluvila Kačka „A co teď budeš dělat? On ví, kde bydlíš, a já mám pocit, že si tě najde a bude na tebe čekat, když je někdo nesmrtelný tak si asi umí počkat.“
„To nevím. Pravděpodobně půjdu na hodiny sebeobrany a nikam nebudu chodit sama. Vlastně vůbec nevím, jestli se kromě školy vůbec někam odvážím jít. Nechtěly byste u nás dneska přespat a pomoct mi něco vymyslet? Prosím. Bude pro mě příjemnější, když se mnou někdo bude, než kdybych měla být sama. Rodiče to pravděpodobně dovolí.“
„Jo já můžu.“ Odpověděla Karča.
„Já taky.“ Přitakala Kačka.
„Tak v pět u mě?“
Ve škole to bylo horší než obvykle. Nemohla jsem se soustředit na nic, co učitelé říkaly, protože se mi neustále zdálo, že mě někdo sleduje a to mě nutilo o něm pořád přemýšlet.
Naštěstí si žádný učitel nevšiml, že jsem byla celý den duchem nepřítomná, což bylo pro mě jedině dobře, protože bych navíc k ohrožení života andělem měla i pár pětek ze zkoušení.
Když skočilo vyučování, šla jsem na oběd do školní jídelny. Oběd nebyl nic moc (jako obvykle), měli jsme filé, které moc ráda nemám. Rozhlédla jsem se po jídelně, ke kterému stolu si sednu. Uviděla jsem Adélu s Věrkou a šla si za nimi sednout.
„Ahoj!“ pozdravila jsem je s úsměvem „Můžu si sem sednout?“
„Jasný.“
„Jak se máte?“ zeptala jsem se.
„Nic moc, mám pocit, že jsem posrala biologii. Jako ne že jsem doufala třeba ve dvojku, jen jsem nevěděla, že to doseru až takhle.“ Odpověděla Věrka.
„Já se mám tak dobře jak to jen ve škole jde, takže nic moc.“ Řekla Áďa. „Navíc mi Věrka celý den básní a Danilovi a o tom, jak je nádherný. Už mě to opravdu nebaví.“ Dodala znechuceně.
Musela jsem se zasmát její posedlosti. „Tomuhle se říká „láska na první pohled““.
„Spíš posedlost na první pohled.“ Přidala se Adéla. Začaly jsme se smát, ale Věrka naše pobavení nesdílela a tiše nás vraždila pohledem.
Naše konverzace se potom točila kolem Danily a Věrčiny posedlosti. Ani slovem jsem se jim o své včerejší zkušenosti s andělem nesvěřila a snažila se na to nemyslet.
Když jsem dojedla, rozloučila jsem se s holkama, odnesla svůj talíř a vydala se domů. Cesta domů mi připomněla všechno, co se včera stalo. Na každém kroku jsem viděla i svůj včerejší krok. Tu chvíli když jsme vycházeli z kina, tu hrůzu když jsem slyšela strašidelné křupnutí a následný útěk. Občas se mi zdálo, jako kdybych zahlédla černá křídla a přidala do kroku.
