Never say never

*K5*

Celou noc jsem nemohla spát. Celá ta hádka s Danielem a všechno kolem Ryana mě tak moc rozhodilo, že mi prostě nešlo usnout. Jen jsem ležela a přemýšlela. Nad vším možným. Nad mou minulostí. Nad Joshem, po kterém, i když si to nechci přiznat, se mi stýskalo. A hlavně nad tím, jak to tu mám sakra zvládnout. Za týden mám nastoupit do cizí školy, s cizími lidmi. Jediný koho tam budu znát bude můj bratr, se kterým momentálně nemluvím, a Ryan, o kterém pochybuju, že se mnou bude vůbec ve škole mluvit. Určitě tam má svoji skupinu kamarádů, společně se kterou vládnou celé škole a holky nad nimi určitě slintají. Panebože už přemýšlím nad kravinami.

Naštvaně jsem si povzdechla a posadila se na své posteli. Vzala jsem do ruky svůj telefon a podívala jsem se na hodiny. 5:00. To byl čas, který mi hodiny ukazovaly. Takhle brzo vzhůru jsem už dlouho nebyla. S vědomím, že už určitě neusnu, jsem se rozhodla vstát z vyhřáté postele. Pomalu jsem vykoukla ze svého pokoje a zaposlouchala jsem se, ale žádné známky toho, že by byl někdo vzhůru, jsem nezaznamenala. Potichu jsem seběhla až do přízemí a když jsem se ocitla v obýváku, zaujali mě dveře na terasu. Rozešla jsem se k nim a vyšla ven. Potichu jsem za sebou zavřela, abych nikoho nevzbudila, a sedla jsem si na jedno z křesílek. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Celá zahrada byla ponořená v šeru, ale přesto bylo vidět do těch nejvzdálenějších koutů.  Celá vila byla trochu na vyvýšeném místě, takže z terasy byl krásný výhled na moře. 

Tiché šumění mě uklidňovalo a i přes veškerý smutek, co jsem cítila, jsem se musela pousmát. Bylo to tady opravdu nádherné. Koukala jsem do dálky, když se nad hladinou moře začaly objevovat paprsky slunce. Se zatajeným dechem jsem pozorovala ten krásný východ slunce. Asi budu takhle brzo vstávat častěji. Musela jsem vzít svůj telefon a tu nádheru si vyfotit. Hned jsem fotku přidala na Instagram. Potěšilo mě, když mi napsala moje nejlepší kamarádka. Jsem z Anglie pryč teprve dva dny a už mi neskutečně chybí.

Pořád jsem seděla v křesle a pozorovala tu nádheru, když jsem vedle sebe zaznamenala pohyb. ,,Je to krásný co?" řekl vedle mě hlas, při kterém mi naskočila husí kůže. Pootočila jsme hlavu, abych se mohla přesvědčit, že si opravdu do druhého křesla přisedl Ryan. Odvrátila jsem hlavu a zadívala se do dálky. ,,Jo je to opravdu nádhera. Ale chápu jestli mi chceš říct, že i tohle je tvoje místo, tak odejdu," řekla jsem a narážela na náš rozhovor včera v koupelně. Už jsem se chtěla zvednout a odejít, když mě zarazila jeho ruka, kterou položil na moje stehno a zatlačil mě zpátky do křesílka. ,,Ne zůstaň. Včera jsem to tak nemyslel, samozřejmě, že teď je moje koupelna i tvoje koupelna a já se s tím budu muset smířit, jinak mi můj táta zabaví auto a to fakt nepotřebuju," řekl a já jsem se musela uchechtnout. Samozřejmě že mu šlo jen o něj a o jeho dobro. ,,A taky se budu muset smířit s tím, že od včerejška jste s tvojí mámou a bráchou součástí naší rodiny. I když to tak nechci. Ale přesně jak si včera řekla, jde mi o dobro mého táty a chci, aby byl šťastný," podívala jsem se na něj a on mě uvěznil ve svém pohledu. Než jsem mu na to stačila něco říct, pokračoval: ,,Takže se s tím budu muset nějak naučit žít," dořekl a já jsem nadzvedla obočí. 

,,Dobře, jsem ráda, že ti to došlo," řekla jsem a koukala se a něj. Ryan jen pokýval hlavou, zvedl se a zamířil ke dveřím do obýváku. ,,Ale i přesto bych ti rád řekl, že v křesle, ve kterém teď sedíš, vetšinou sedávám já, takže si dej pozor," ozvalo se ještě před tím než za sebou zavřel. Musela jsem se sama pro sebe pousmát. Nakonec jsem na terase seděla až do doby než vstali ostatní a společně jsme si dali snídani. Atmosféra sice byla lepší než u večeře, ale i mamka si musela všimnout napětí, které bylo mezi mnou a Danielem. Musím si pak s bráchou promluvit. 

,,Tak za hodinku přijedou stěhováci, takže dopoledne si asi budete vybalovat věci a na odpoledne bych mohl vymyslet nějaký program, aby jsme se lépe poznali. Co vy na to?" podíval se na nás Mike. Brácha neodpovídal, Sofie s Ethanem jen přikývli a Ryan se snažil tvářit, že tam vůbec není. ,,Jo to by bylo super," usměju se na Mikea a podívám se na mamku, která se spokojeně usmívá. 

Po snídani jsem se vydala do kuchyně za Rose, abych jí  pomohla s nádobím. ,,Slečno Alex, to vůbec nemusíte. Od toho tu jsem přeci já," usmála se na mě a vzala mi z rukou talíř. ,,Rose, říkejte mi jen Alex," řekla jsem a předala jí talíř. ,,Dobře, ale ty mi slib, že mi budeš taky tykat. Jsem ráda, že si vás sem Mike nastěhoval. Byl to tady samý chlap a chudák Sofie neměla kromě mě žádnou ženu v blízkosti. A navíc i kluci určitě uvítají holčičí společnost," řekla mi a já si sedla na barovou stoličku. ,,Jo to určitě uvítají. Hlavně Ryan," ironie z mého hlasu jen sršela a Rose se potichu zasmála. ,,Ryan není špatný kluk. Jen byl zrovna ve špatném věku, když jejich maminka zemřela. Ethan a Sofie byli ještě docela malí, ale Ryan byl ve věku puberty a to kluci většinou náruč své mamky nejvíce potřebují. Od té doby začal provádět lumpárny a Mike si s ním kolikrát nevěděl rady," vyprávěla mi Rose a trochu mi i odkryla historii rodiny, do které jsme se přistěhovali. Jen sem přikývla a dál přemýšlela, jaký to asi muselo pro ty děti být, když přišli o svou mámu. ,,Ale jak říkám, Ryan není vůbec špatný kluk," dodala ještě. ,,Já ti věřím Rose, jen si na sebe budeme muset asi zvyknout," řekla jsem zrovna, když do kuchyně přišel Ethan. ,,Posílá mě tvoje mamka. Právě přijeli stěhováci, tak si  máš jít vybalit," řekl mi a já se vydala do svého pokoje kde na zem pokládal moje krabice Ryan. ,,Tohle by měla být poslední," řekl mi, usmál se na mě a odešel. Jsem z toho kluka zmatená. V jednu chvíli mi říká, že mě do jeho rodiny snad nikdy nepřijme a v další se na mě usmívá. Ale ten jeho úsměv je tak dokonalý. No nic měla bych přestat přemýšlet a dát se do vybalování.