Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

26.

Harry si připadal v novém pokoji ztracený. Přestože byl menší než ten první a patřila k němu jen jedna ložnice a skromná koupelna bez vany, pouze se sprchovým koutem a jak jinak než s očarovanou vodou, která nikdy nevychladla. Žil příliš dlouho mezi mudly, takže ještě po téměř devíti letech vědomí, že je kouzelník, mu některé věci připadaly neskutečné. Například stále tekoucí teplá voda, pokud ji tedy sám neochladil kouzlem, nebo absence jakékoliv elektroniky. Miloval svůj život čaroděje, ale když přišel odněkud domů, stále pro něj bylo automatické, nahmatat vedle dveří vypínač na světlo. Zvykl si na mudlovský komfort v londýnském bytě, kde žil poslední rok a půl s Ginny.

Ve spodní komnatě se o tento problém postaral Severus. Prostě něco zakouzlil a Harry neměl pocit, že by mu chyběl dostatek světla. Tady už si musel pomoct sám, venku se stmívalo brzy, vzhledem k blížící se zimě, takže nezbývalo, než sáhnout po hůlce.

Lumosem si posvítil na lampičky na stěnách, všude byly dány nové svíce a pak na hlavní lustr. Postupně všechny svíce zapálil a díky značnému množství malých plamínků se v místnosti znatelně oteplilo. Stačilo to na to, aby se nemusel obalit do ohřívacího kouzla a zatím ponechal nečinný i krb. Všiml si, že jeho věci, tedy váček a pár kousků oblečení, leží na malé pohovce, jež byla přisunuta ke zdi. V prostředku pokoje by hodně překážela, stejně jako jídelní stolek se dvěma židlemi, který se nacházel pod oknem s krátkými smetanovými závěsy. Nebýt kamenné struktury, která sem tam vystupovala ze zdi, Harry by neřekl, že je v Bradavicích.

Nikdy je za těch sedm let studií nestihl projít celé, prozkoumat všechny kouty a místnosti, ale zdálo se, že by mu na to nestačilo ani dvakrát tolik času. Hrad také prošel po válce rozsáhlými rekonstrukcemi. Ředitelka se sice snažila o zachování původních plánů a rozvržení, ale přesto byly zásahy stavebních kouzel někde vidět. Harry tomu nepřikládal důležitost; obdivoval Minervu za to, co s hradem během několika měsíců dokázala. Když si vzpomněl, jak hrad po útoku Voldemortových přívrženců vypadal, byl řádně překvapený při své první návštěvě před nějakým rokem.

Harry se posadil na gaučík vedle svých věcí a pomalu přejížděl pohledem po novém domově. Napadlo ho, jestli by nebyl správný čas pro zrekapitulování všeho, co se za poslední týden stalo a co ho v nejbližší budoucnosti čeká, i když si nikdy v životě nepřipadal tak nejistý.

Když se dozvěděl, že je Voldemortovým nedobrovolným viteálem, díky kterému možná zemře, smířil se s tím. Byla to sice strašná vyhlídka, ale zároveň to bylo něco, s tím mohl počítat. Nyní před sebou neviděl nic. Jen rozostřený zmatený obraz, který by nedokázala rozluštit ani Trelawneylová.

Nejhorší asi bylo, konečně si přiznat, že je to celé jen jeho vina. Ne že by předtím viděl svou budoucnost v nějakých jasných barvách, to ne, ale po boku Ginny mohla být alespoň klidná a řekněme stabilní. Co ho čekalo teď? Jeho šílené chování, které by si zasloužilo hospitalizaci u svatého Munga, způsobilo akorát to, že ztratil veškerou naději a iluze.

Harry možná nevěděl, kam se po válce vrtnout, protože byl zvyklý na to, že každou chvíli přijde odněkud podlý útok, jež ho připraví o další blízké a milované, prostě si nedokázal zvyknout na ten klid, který ho najednou obklopoval, ale zároveň ve svém nitru cítil, že po něm alespoň maličkatou částí svého podvědomí touží. Po klidu ve formě něčeho, co by mu přineslo poměrnou satisfakci za všechny dosavadní útrapy.

A tou formou měl být Snape.

Harry totiž věřil, že... pokud by se mu podařilo profesora vzkřísit a překonat mužův vztek, byly by poklidné, společně strávené chvíle něčím zaslouženým a ve skrytu duše chtěným. I ze Snapeovy strany. Tolik v to doufal, že si zkrátka nepřipouštěl nějaké selhání.