Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

11. Hodíme si škrpálem

Když hudba dohrála, Louis mi poděkoval za tanec: „Dáte si něco k pití Kate?“ „Moc ráda,“ kývla jsem a následovala Louise k baru, kde poručil dvakrát nějaký drink, jehož jméno jsem neslyšela. Barvu měl oranžovou a chutnal výborně, navíc mě dostal roztomilým deštníčkem a kouskem pomeranče. „Musím přiznat Kate, že jsem ani nedoufal, že přijdete,“ řekl a upíjel ze své sklenice „ale moc jsem si to přál. Navíc vám to moc sluší.“ Mrkala jsem jako o život, abych zjistila, že se mi to celé nezdá, ale nic se nestalo, neprobudil mě budík, ani slunko. Prostě to byla realita. „Děkuju,“ nevěděla jsem, co jiného v takové situaci říci a ani jsem nic jiné říci nestihla. K Louisovi se přitočila bruneta v korálových šatech, které přiměřeně takovéto společenské akci odhalovaly její dlouhé a štíhlé nohy. „Louisi?“ zašvitořila a nalepila se na něj jako izolepa, přičemž mě stihla sjet pichlavým pohledem od hlavy až k patě. Louis se rychle vzpamatoval „Kate rád bych ti představil Lolu, Lolo tohle je Kate, moje asistentka.“ Lola mi podala ruku, která byla ledová a leklá stejně jako ryba. To, že neřekl nic o přítelkyni, jsem brala jako dobré znamení a doufala, že je to např. jeho sestra. „Nebudu rušit,“ kývla jsem a vydala se směrem ke svému stolu. Odešla jsem tak rychle, že nestihl zareagovat ani Louis ani Lola. V duchu jsem se ušklíbla Louis a Lola, to se k sobě hodí navíc oba krásní. Radši jsem se neohlížela, co bych tak mohla vidět, maximálně Lolu jak Louise více než přátelsky obtáčí, užovka jedna. Než jsem si stačila vynadat za to, jak žárlím a přitom nemám sebemenší důvod, dělat si na Louise nějaké nároky, kdosi mě chytil za ruku: „Kate pojď, hodíme si škrpálem.“ Ten protivný hlas jsem poznala okamžitě, otočila jsem se a dívala se na Harryho, na kterém bylo vidět, že se dnes podíval na dno až příliš mnoha skleničkám. „Ale no tak, Stylesi, běž radši oblbovat nějakou, která o to stojí,“ houkla jsem a snažila se mu ruku vykroutit. Ale nedařilo se, držel mě pevně a vlekl na parket, přitáhl si mě k tělu, i když jsem se vzpouzela. „Já, škyt, vím, že ty škyt o to stojíš,“ snažil se o konverzaci mezi opileckými škytanci a vlnil se v rytmu. „Pche, to určitě, stojím o to, asi jako sednout si na velký pichlavý kaktus,“ šklebila jsem se a odstrkovala ho. Na to, že byl pod parou, měl reflexy dobré, o čemž jsem se mohla přesvědčit, když už jsem si myslela, že jsem se vykroutila. Otočila jsem se k němu zády a dala se na úprk (pokud se tak dalo nazvat proplétání mezi tančícími dvojicemi) směrem ze sálu. Následoval mě rychlostí, kterou bych nevěřila, že v tom stavu, ve kterém se nacházel, dokáže vyvinout. Mou výhodou byla lepší prostorová orientace, ale jeho ta, že neměl podpatky, takže se naše handicapy vyrovnaly. Zamířila jsem proto tam, kam jsem si byla jistá, že mě nebude následovat, a to směrem k záchodům. Když jsem ale zabočila do chodby, zůstala jsem stát v půli pohybu, uviděla jsem Louise, kterak se opírá o zeď a o něj se opírala Lola, jazyk strčený hluboko do jeho hlavy. Ta chvilka konsternovaného zírání stačila Harrymu na to, aby mě dostihl, znovu uchopil za zápěstí a vlekl pryč: „Nech mě být sakra,“ křikla jsem na něj, zvýšení mého hlasu však upoutalo i někoho jiného. Nevšimla jsem si, jak se Louis dostal od Loly, ale v mžiku stál u naší dvojice: „Neslyšel jsi snad dámu?“ pronesl hrubým hlasem a přimhouřil oči. Harry i přesto, že nevěděl, která je pravá a levá, si šéfovi odporovat nedovolil. Pustil mě a za sotva slyšitelného mumlání o tom, že žádnou dámu neviděl, odvrávoral směrem k baru. „Díky,“ řekla jsem, mnula si zápěstí, kam se obtiskla Harryho ruka a otočila se k odchodu. „Kate?“ Vyčkávavě jsem se otočila, ale to už se k Louisovým zádům zase přicůcla Lola, snažila jsem se chápavě usmát, ale vyšel z toho spíš křečovitý škleb. „Užijte si večer,“ řekla jsem trochu sarkasticky a směřovala své kroky k východu. Když jsem vyšla před hotel, cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, nevěděla jsem proč, nebo možná věděla, ale nechtěla si to připustit. Nechtěla jsem si připustit, že to je všechno kvůli němu. Přece se mezi námi nic nestalo, nemám na něj žádný nárok a teď tady řvu jak zhrzená milenka. Ani nevím, jak jsem se dostala do bytu, ale mám pocit, že jsem přes slzy neviděla a dala taxikářovi nepřiměřeně velké spropitné. Boty jsem odkopla do rohu a tak jak jsem byla, v šatech padla na postel, mezi vzlyky a vysílením jsem usnula.