Somewhere in the stars

Úvod

Zase pondělí a hodiny zase ukazují 4:40 ráno. Opravdu často přemýšlím o tom, proč si to vlastně dělám. Máma se mě snaží stále přesvědčovat, abych v plavání pokračovala, ale já prostě nevěřím, že bych v tom mohla mít budoucnost. Nemám na to výsledky, vlastně mi pomalu hrozí vyhození z oddílu. Mám poslední šanci a tou je kvalifikace na národní mistrovství. Už jsem to zkoušela několikrát, budou to tři roky od mého prvního pokusu a vždycky to dopadne tak, že jsem mezi prvníma, kteří se nedostanou. Pomalu přestává věřit.

S povzdechnutím se vyhrabu z postele a jdu se připravit, nečekejte nějaké malování, nebo něco podobného. Přípravami myslím jen čištění zubů a malou snídani.
Jsem už pomalu na odchodu z domu, když někdo začne bušit na dveře. Pro informaci je něco málo před pátou ranní. Otevřu dveře a málem se srazím se svým statším bratrem, který se zřejmě zrovna vrátil naprosto opilý z baru. Máma se ho stále snaží přesvědčit k lepšímu chování, ale hádám, že v jeho 21 letech už s tím nic moc nenadělá. "Kde jsi sakra byl, Briane?!" Zkusím z něj vypáčit odpověď. "Co se staráš! Dej mi pokoj." Řekne skoro až moc nahlas a já mám obavy, aby nevzbudil celý dům.

Otráveně položím svoje věci na zem a bez dalšího vyptávání Briana odtáhnu k němu do pokoje. Celou cestu něco brblá a naráží do věcí. Je zkrátka úplně na mol. Jestli tohle všechny nevzbudí, tak to bude malý zázrak. Strčím ho do postele a on téměř okamžitě usne. Ještě mu sundám boty, přikryju ho a na noční stolek mu připravím prášek proti bolesti hlavy a sklenici s vodou. Možná si říkáte, proč se tak starám, ale on není až tak špatný. Když zrovna není opilý, tak je většinou celkem v pohodě.

Když odcházím z domu, je něco kolem čtvrt na šest. Asi budu muset popoběhnout. K bazénu to od nás trvá asi 25min a trénink nám začíná ve třičtvrtě. Závod, o co nejmenší počet kliků právě začíná!