Creepypastas

A Knock on the Window

„Klepání na okno"

Ležel jsem v posteli, neklidný a sám, v tmavé a tiché noci. Hodím sebou a otočím se v posteli, hledajíc pohodlnou pozici, ale cítím se nepříjemně. Dnes večer prostě něco není v pořádku. Házím sebou a obracím se, až konečně najdu příjemnou polohu.

Zavírám oči, ale necítím žádný rozdíl, v mém pokoji je stejně moc velká tma, abych vůbec něco viděl. Hádám že to trvá nějaký čas, než si moje oči zvyknou na tmu. Ležel jsem tam, klidně a tiše v temné a studené noci. Moje tělo je uvolněné, má mysl prázdná a jsem připraven na tolik potřebný spánek. V mžiku se ticho roztříští a moje mysl se naplní strašlivými myšlenkami, zatím co se moje vyděšené oči otevřou.

Klep. Klep.

Téměř nepochybně je to zvuk pěsti na skle. Ale ne, to nemohla být, jaká by mohla být něčí motivace, probudit někoho, kdo je sám doma? Mysli logicky. Jestli se sem někdo chtěl vloupat, proč by mě varoval klepáním? Prostě by sem vtrhli, dělajíc hlasité a zřetelné zvuky nebo by se snažili být tichý, jak jen to jde. Proč by klepali?

Příšery neexistují. Pro klid na duši bych se mohl prostě zvednout a podívat se z okna, ale dívám se na druhou stranu a jsem až moc ustrašený, otočil hlavou, strachujíc se, že bych mohl najít své největší obavy, stát za oknem. Co by to mohlo být? Možná pár ptáků narazilo do mého okna. Ne, to je příliš nereálné. Mohla by parta děcek běhat kolem v noci a klepat na okna, aby se trochu zabavila? Je to možnost. Přemýšlejte o tom, možná to byla jen má představivost. Možná jsem slyšel obvyklé vrzání domu a má paranoidní mysl si to spletla s klepáním.

Klep. Klep.

Ne, to rozhodně nebyla moje představivost. Ty zatracené děti jsou vytrvalé. Nechtějí odejít dokud nedostanou reakci. Možná nějaký nemocný zkroucený blázen čeká venku, až se na něj podívám, aby se mohl probourat skrz a zaútočit na mě. Ne, takhle nepřemýšlej. Nebuď paranoidní. Kromě toho on je venku, já jsem uvnitř. Dokud neuslyším rozbití, vím, že jsem v bezpečí. Příšery neexistují. Navíc jsem se ještě ani nepohnul, tak doufám, že si ty děti budou myslet, že jsem těžký spáč a nechají mě být.

Klep. Klep.

Ne, to nemohou být děti. Žádné děti by nečekaly tak dlouho, aby dostali reakci od jednoho, osamělého kluka; prostě by se začaly nudit a šly by dál. Ale co by to mohlo být? Proč by se sériový vrah, ze všech lidí, zaměřil zrovna na mě? Mysli logicky. Příšery neexistují. Nebuď paranoidní. Jsou venku, já jsem uvnitř, dokud neuslyším rozbití, vím, že jsem v bezpečí. Ale jestli to tedy není příšera nebo nějaký druh vraha, co by to mohlo být? Jen předstírej, že spíš a možná půjdou pryč.

Klep. Klep. 

Bože, nemůžu myslet na hluk, který nenávidím ještě víc než to vytrvalé klepání! Prosím běž pryč! Jdi pryč a nech mě být! Není tu žádná naděje. Dostane se to dovnitř a provede mi zvrácené a strašné věci. Nádech. Zhluboka se nadechni. Cítím, jak se moje srdce tlačí skrz hrudník, uvolni se.

Příšery neexistují. Pamatuj, oni jsou venku, já jsem vevnitř, dokud neuslyším rozbití, vím, že jsem v bezpečí. Zopakuj to. Nedovol, aby z tebe strach dostal to nejlepší. Prostě předstírej, že spíš. Nehni ani brvou.

Klep. Klep. 

Oni jsou venku, já jsem vevnitř, dokud neuslyším rozbití, vím, že jsem v bezpečí. Příšery neexistují. Jen předstírej, že spíš a modli se, aby šli pryč.

Klep. Klep. 

Oni jsou venku, já jsem vevnitř, dokud neuslyším rozbití, vím, že jsem v bezpečí. Po tváři mi začaly stékat slzy zděšení. Příšery neexistují, začal jsem si šeptat,

„Oni jsou venku, já jsem vevnitř, dokud neuslyším rozbití, vím, že jsem v bezpečí. Oni jsou venku, já jsem vevnitř, dokud neuslyším rozbití, vím, že jsem v bezpečí."

Klep. Klep.

Už to nevydržím! Zešílím z poslouchání toho klepání! Alespoň kdybych viděl, co to je, měl bych klid na duši! Zhluboka se nadechni. Zopakuji si to, ještě jednou,

„Oni jsou venku, já jsem vevnitř, dokud neuslyším rozbití, vím, že jsem v bezpečí."

Ještě párkrát se nadechnu, moje srdce buší tak tvrdě, jako by bušilo míli za minutu. Pomalu otáčím hlavu, abych čelil oknu.

Moje srdce kleslo až na dno hrudi a já jsem až moc vyděšený, abych zakřičel nebo se pohnul. Otočil jsem hlavou, abych našel bledou postavu s očima, jako korálky, černými, hledícími skrze mě do mé duše, jak se mu na obličeji zjevil hrozivý úsměv. Stálo to vevnitř celou dobu, klepajíc na mé okno.