Creepypastas

The Sandman

„Ti, kdo sní ve dne, poznají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním."
- Edgar Allan Poe, „Eleanora"

***

„Jdi do postele a počkej na Sandmana."

I když to vyšlo z Jamesových úst, připadalo mu to dívné říkat, nevěděl proč, ale z nějakého důvodu to zabralo: Daniel šel do postele.

Příští ráno se však zeptal: „Jak ten Sadman vypadá?"

James připravoval snídani. Daniel seděl u stolu, krátké nožičky se houpaly pod židlí. „Nijak zvlášť," řekl James. „Je to jen výraz."

„Co to znamená?"

„Prostě co lidé říkají." Položil talíř s vejci před Daniela a políbil ho na čelo. Myslel si, že tím to končí.

Dokud neviděl Sadmana na vlastní oči.

Chystal se do postele a zastavil se u Danielova pokoje, aby ho zkontroloval, zatímco spal, jako to dělával vždy. Bylo to takové rutinní opatření, že když spatřil bledého, nahého muže sedět na kraji Danielovy postele, houpajícího se tam a zpět, chvilku mu trvalo, než si uvědomil, co vlastně vidí.

Zareagoval tak, jako by reagoval každý otec, samozřejmě: Vběhl do místnosti, křičel a na moment ho napadlo zaútočit na vetřelce, pak se ale muž na posteli otočil, v tu chvíli James zjistil, že to tak úplně člověk nebyl: Byla to bledá, na pohled kluzká věc, bezsrstá a zkroucená, klouby otočené do špatných směrů a celé to tělo mělo jiný tvar. Když se pohnul, bylo to jako šílená loutka, tančící na jevišti.

James zamrzl. Ta pobíhavá věc ho pozorovala. Cítil šířící se teplo, pak si uvědomil, že si pomočil kalhoty. Jen když si vzpomněl, že Daniel sedí na posteli, zírajíc na tu polámanou věc a to jen kousek od něj, znovu získal kuráž k pohybu. Popadl Daniela a utíkal. Na chodbě se otočil, zda je ta věc následuje, ale ne. Chvíli je pozoroval a pak, pohybující se jako fázová animace noční můry, doplazil se k oknu a vyskočil, zanechajíce pouze vlající se záclony, jako důkaz průchodu.

James měl problém s policií mluvit. Nahlasil vloupaní, ale když měl popsat, jak vetřelec vypadal, nevěděl, co říct. Jak by mohl obyčejného muže v modré uniformě, který seděl u jeho kuchyňského stolu, zatímco jeho dva kolegové prohledávali dům, přimět věřit tomu, co viděl? Nemohl tomu ani sám věřit.

Aby to bylo ještě horší, Danielova pamět se neshodovala s tou Jamesovou: Popsal normálně vypadajícího zloděje. „Muž s maskou," řekl. James o tom přemýšlel: Byla to snad maska? Ne, to by to musel být celkový kostým, a to propracovaný, něco co by se použilo pro film. A to nevysvětluje způsob, jakým se to pohybovalo...

Nakonec prostě zopakoval svědectví svého syna: „Můž v masce," řekl. „Zloděj." Lež ho znepokojovala skoro stejně tak jako to, co se stalo.

Doktoři dosvědčili, že Daniel nebyl zraněn a neprokázali žádné známky obtěžování. Na pár nocí zůstali v motelu, dokud nebyli připraveni vrátit se domů, následně James nainstaloval nový bezpečnostní systém spolu s mřížemi na oknech. Nelíbil se mu pohled na ně v Danielově pokoji, ale zdálo se mu to, jako jediné řešení.

James byl vyděšený tu první noc zpátky v domě, ale Daniel kupodivu nebyl. Když se ho zeptal, jestli je v pořádku, aby spát sám, odpověděl prosté ano. Nakonec to byl James, kdo si přál nespat sám. Byl vzhůru celou noc, naslouchal zvukům čehokoliv, co se v domě pohnulo. I když sám sebe přesvědčoval, že jeho paměť byla chybná a že to byl normální (ačkoliv pravděpodobně hluboce narušený) muž v pokoji jeho syna, jak zavřel oči, třeba že jen na vteřinu, představil si bledou kůži a zkroucenou nelidskou tvář. Zjistil, že se ptá, proč můj dům? Proč má rodina? Samozřejmě věděl, že pro to nemusí být důvod. Přesto se však ptal.