Creepypastas

NoEnd House

„Dům bez konce"

Nechte mě začít tak, že pronesu, že byl Peter Terry závislý na heroinu.

Přátelili jsme se na vysoké a i po tom, co jsem já odpromoval. Všimněte si, že jsem řekl „já". Vypadl po dvou letech, co to sotva zvládal. Po tom, co jsem se přestěhoval z koleje do malého bytu, už jsem ho tolik nevídal. Povídali jsme si online každou chvíli (AIM byl králem v před-Facebookových letech). Bylo tu období, kdy nebyl online celých pět týdnů. Nebál jsem se o něj. Byl celkem dost známý ve vzdávání a byl to drogový závislák, tak jsem předpokládal, že se prostě jen přestal zajímat. Pak jsem ho jednu noc viděl přihlášeného. Ještě než jsem stihl zahájit konverzaci, poslal mi zprávu.

„Davide, kámo, musíme si promluvit."

A tak mi pověděl o NoEnd Housu. Říkalo se mu tak, protože nikdo nedošel až na úplný konec. Pravidla byla celkem snadná a klišovitá: dojdi do poslední místnosti budovy a vyhraješ 500 dolarů. Dohromady tu bylo devět místností. Dům se nacházel mimo město, zhruba čtyři míle od mého domu. Zřejmě to Peter zkoušel a selhal. Byl závislý na heroinu a kdo-kurva-ví-na-čem-ještě, takže jsem usoudil, že z něj drogy udělaly trosku a on se vyděsil papírového ducha nebo něčeho takového. Řekl mi, že by to bylo příliš pro každého. Že to bylo abnormální.

Nevěřil jsem mu. Řekl jsem mu, že se na to příští noc podívám a bez ohledu na to, jak se mi to snažil rozmluvit, 500 dolarů znělo až moc dobře, aby to byla pravda. Musel jsem jít. Vydal jsem se tam následující noc.

Když jsem dorazil, ihned jsem si všiml něčeho podivného za budovou. Už jste někdy viděli nebo četli něco, co by nemělo být strašidelné, ale z nějakého důvodu vám přeběhl mráz po zádech? Směřoval jsem k budově a pocit neklidu zesílil, když jsem otevřel přední dveře.

Mé srdce zpomalilo a jak jsem vešel dovnitř, úlevou jsem si povzdechl. Místnost vypadala jako normální hotelová hala vyzdobená na Halloween. Namísto pracovníka stála cedulka. Stálo tam, „Místnost 1 tímto směrem. Osm následuje. Dojdi na konec a vyhraj!" Uchechtl jsem se a vyrazil jsem k prvním dveřím.

První místnost byla skoro k smíchu. Výzdoba připomínala Halloweenovou uličku v K-Martu, plnou prostěradlových duchů a zombíků na ovládání, kteří vydávali statické vrčení, když jste prošli kolem. Na druhém konci byl východ; byly to jediné dveře kromě těch, kterými jsem vešel, takže tak. Pročesal jsem se falešnými pavučinami a vyrazil jsem do druhé místnosti.

Jak jsem otevřel dveře do pokoje dvě, přivítala mě mlha. Místnost byla rozhodně pokročilejší v technologii. Ne jenom díky přístroji na mlhu, ale ze stropu visel netopýr, létající v kruhu. Děsivé. Vypadalo to, že se jim tu někde v místnosti opakuje Halloweenský soundtrack, který by se klidně dal koupit za 99 centů. Neviděl jsem stereo, ale hádal jsem, že tu někde budou reproduktory. Překročil jsem pár umělých krys, které jezdily kolem a přešel jsem s vypnutým hrudníkem do další místnosti.

Chytil jsem kliku a srdce mi kleslo až někam ke kolenům. Nechtěl jsem ty dveře otevřít. Přepadl mě takový pocit strachu, že jsem mohl jen stěží myslet. Logika mě po několika děsivých okamžicích přesvědčila, tak jsem vzal za kliku a vešel do další místnosti.

Pokoj tři, to je ten, kde se věci začínají měnit.

Na první pohled to vypadalo jako normální pokoj. Uprostřed dřevěné podlahy stála židle. Jediná lampa v rohu prováděla mizernou práci při osvětlování pokoje, vrhala pár stínů přes podlahu a zdi. To byl ten problém. Stíny. Množné číslo.

S výjimkou židle tu byly ještě další. Sotva jsem prošel dveřmi, už jsem byl vyděšený. V tento moment jsem věděl, že něco není v pořádku. Ani jsem nemyslel, automaticky jsem se pokoušel otevřít dveře, kterými jsem přišel. Ale byly zamčené z druhé strany.