The Last Tale

416 14 7
                                    

Tento příběh chci věnovat mé Strawberry, které přeji, aby objevila svého Andrewa...

Probudilo mě nadskakování auta. Pomalu a lenivě jsem rozevřela víčka od sebe. Přede mnou  byl mámin obličej. Zvedla ruku a pohladila mě po vlasech až k ramenu.

,,Promiň, miláčku. Za chvíli tam budeme." šeptla mi vlídně a věnovala mi jeden z jejich laskavých úsměvů. Lehce jsem jí úsměv oplatila a znovu zavřela oči. Nespala jsem, ale se zavřenými oči se lépe přemýšlí. Když jsem oči znovu otevřela, stále všude kolem bylo šero, které zaviňovaly stromy kolem nás. Narovnala jsem se rukou si protřela víčko. Poté jsem svůj pohled obrátila z okénka ven.

Jeli jsme po docela úzké cestičce, kterou zřejmě moc aut neprojíždělo. Kolem cestičky se do výše zdvíhali stromy, jejichž koruny téměř stínily všem slunečním paprskům. Jen škvírami mezi kmeny dopadal na cestu před námi jemný sluneční jas. Kolem stromů se hromadilo spoustu ulomených a upadlé větve stromů všech velikostí. Před námi jsem viděla konec lesa. Za pár minut zřejmě přejedeme na slušnější cestu. Pohledem jsem se vrátila na stromy. Zrovna jsme projížděli kolem jednoho, na jedné jehož mohutné větvi bylo hnízdo jakýchsi ptáků. I přes zavřené okénko jsem slyšela jejich zpěv. Usmála jsem se a znovu se podívala před sebe.

Naše auto vyjelo z lesní cestičky a ocitli jsme se na křižovatce, která kromě naší projeté cesty nabízela další tři směry. Táta pomalu přibrzdil, skoro jakoby váhal a nakonec se rozjel do odbočky vlevo. Při pohledu z okna jsem viděla, že tuhle cestu lemuje louka, jejíž tráva by mi nejspíše byla až po stehna. Bylo na ní hned několik druhů rostlin a převládala různými barvami. Usmála jsem se a pomyslela si, že sem se brzo půjdu podívat.

Z myšlenek mě vytáhl mámin výdech. Podívala jsem se předním sklem před nás, abych věděla, co mámu tak ohromilo. Byl to ten dům. Měl dvě patra s půdou a měl zřejmě nový nátěr, jelikož jemný odstín hnědé a meruňkově bílá barva nebyla vůbec oprýskaná a vzhledem k tmavě modré střeše vypadali odlišně. Okna vypadali na domě nejstarší. Jejich tmavě hnědý rám se v mnoha místech loupal. Na verandě se usadilo několik suchých listů, které sem zřejmě doletěli ze stromů, které celý dům okolo. Na verandě dále stál černý stůl a u něho dvě židle. Když jsem na ten dům koukala, zřejmě bych ho nazvala viktoriánský. Kolem domu byla obrovská zahrada, která možná kdysi byla krásně opracovaná, dnes však z její krásy zbyla jen trocha. Na hranicích zahrady nebyl žádný plot, nýbrž vysoké stromy, které pokračovali do hustého lesa.

,,Úžasné, no ne?" prolomil hrobové ticho nakonec táta.

,,Perfektní." přisvědčila máma a oba se na sebe na okamžik podívali, aby si vyměnili spokojené úsměvy. Můj pohled však stále upoutával dům. Vzhledem k okolí i k samotné stavbě to tu vypadalo ... kouzelně. Složila jsem si ruce v klíně a nedočkavě čekala, až táta zastaví. Měla jsem nutkání celý ten dům prozkoumat - pokoj po pokoji. Když naše auto konečně zpomalí a nakonec úplně zastavilo kousek od schodů k verandě. Máma se na mě ještě otočila.

,,Jak se ti to líbí, Vivian?" zeptala se mě se zvědavým pohledem. Celou mě pohledem přejela a čekala, co jí řeknu.

,,Je to opravdu ... působivé." řekla jsem nakonec a si odepla pás. Než jsem nechala něco mámu říct, už jsem vystupovala z auta a běžela směrem k domu. Vyběhla jsem rozvrzané dřevěné schody a ocitla jsem se na verandě. Otočila jsem se na mámu a tátu, kteří právě zavírali dveře auta.

,,Buď opatrná." připomněla mi máma.

,,Všechno je dost staré, zkus nic nerozbít." upozornil mě ještě táta.

The Last TaleWhere stories live. Discover now