38. Bod zlomu

536 53 5
                                    


Víte, jak vypadá tvůrčí krize? :-D No, asi takhle :-D

Tak doufám, že ten příběh ještě někdo třeba čte :-) Enjoy :-)

******************************

Natasha Romanov rozzuřeně přecházela konferenční místností propojující obě cely. V jedné z nich střídavě upadal do neklidného spánku a zoufalé polovědomé beznaděje Loki, v té druhé ležela jako naprostá zhroucená troska Hope Wilson v roztrhaných zbytcích svého ošacení, s hrudníkem zvedajícím se prudkým dechem a roztřesenou rukou, opakovaně se snažící strhnout z hrdla magický nákrčník. Již posté ji marný pokus odeslal do bezvědomí, přesto se však po každém probrání zvedla a zkoušela to znovu.

"Děláte si srandu? Vy s tím fakt nic neuděláte?!" běsnila Natasha a naprosto otřeseně sledovala svého šéfa - toho, kterého dosud obdivovala a každé jeho slovo měla za svaté - jak s naprosto netečným výrazem sleduje na laptopu záznam z kamer. Po jeho boku seděla stejně netečná Maria Hill, stejně netečný Clint Barton a co ji šokovalo úplně nejvíc - tak dokonale odosobněný a až arogantně neutrální výraz Emily Wilson, pohodlně usazené v měkké židli s rukama za hlavou a nohama nataženýma daleko pod stolem. Všichni až na Nicka Furyho se úplně v klidu ládovali donuty a vypadali, jako kdyby sledovali něčí video z dovolené.

Nicolas Fury překvapeně pozvedl obočí, když se Černá Vdova opřela o stůl před nimi s takovou prudkostí, až všem třem vycákla z pohárků káva na bílou desku stolu. Takhle emotivně se jeho nejlepší agentka nikdy nechovala. 

"Thompsonova partička ji znásilnila!!! Vám to snad nedochází, i když to vidíte před sebou," oslovila ty čtyři a kýžené reakce se stejně nedočkala. 

"Nejsme tady Hotel Hilton, Natasho. S nějakým hrubším zacházením počítat mohla, natož po tom, co provedla," odvětil Nick Fury koženě a v jeho tváři se nepohnul ani sval.

"Ale nechat je znásilnit ji, to fakt nebylo nutné," zasupěla Natasha, unavená tím, že ji kolegové ani trochu nechápou.

"O co ti jde, Tash?" zeptal se překvapeně Clint. "Co je s tebou, proč jsi tak vyměklá? Hele, ta holka není žádný neviňátko. Vidělas, co provedla, když se poprvý probudila," odvětil a zavrtěl udiveně hlavou, jako kdyby nemohl pochopit, proč jeho kolegyně i kamarádka v jednom najednou tolik soucítí s někým, kdo se spřáhl zrovna s Lokim.

"Hlavně nechápu, jak ji můžeš bránit, když tě málem zabila," poznamenala Maria Hill a všichni se v ten moment zpytavě zadívali Natashiným směrem. 

Jmenovaná si jen unaveně přejela dlaní po tváři. 

"Viděla jsem... no to je jedno," vzpomněla si Natasha na útržky Hopeiných vzpomínek, jež se jí před nedávnem promítly do snů, ale zároveň jí došlo, že by nejspíš byla za cvoka, kdyby se tady těm čtyřem svěřila. Případně by ji opět osočili z toho, jestli ji telepatka neovládla.

"Co jste viděla?" chytil se Nick Fury jejího výroku a Natasha zavrtěla hlavou.

"Vám nemá cenu nic říkat," odsekla otráveně a její šéf pohoršeně zvedl obočí. 

"Nenuťte mě zamyslet se nad vaším osobním ohodnocením, agentko," odvětil přísně a Natashe neušel triumfální úšklebek v Emilyně tváři i přesto, že se ho dotyčná snažila zamaskovat usrknutím z kelímku s kávou. Natasha ztratila trpělivost, stejně jako svou pověstnou neproniknutelnou chladnou masku, a ukázala prstem na Emily. 

"To si fakt říkáš sestra? Je mi z tebe na blití," pronesla a Clintovi zaskočil kousek koblihy. Emily Natashin pohled nevydržela a raději dělala, jako že ji nanejvýš zaujalo dění na monitoru notebooku. 

"Měla by ses stydět," utrousila pohrdavě, otočila se na patě a než se všichni ostatní vzpamatovali, třískla dveřmi zasedačky. 

"To jsem moc nepochopila," poznamenala Maria s potřesením hlavy. Clint dopil zbytek kávy a přikývl. 

"Tohle k ní vůbec nesedí. Normálně jí hrabe- Ta holka se spolčila s Lokim. Tím je pro mě stejná jako on. Hotovo dvacet," odtušil a vstal, protože ho dlouhé zírání do monitoru nudilo a on nikdy nevydržel jen tak sedět na místě. 

Emily se po chvíli zadumaně otočila na své kolegy a šéfa.

"Ale co když měl Clint pravdu? Co když Natashu opravdu ovládla?"

Zadumaný výraz Nicka Furyho jen potvrdil, že Emilyna hláška zasela semínko pochybností. I když byla Natasha dlouhodobě zdaleka nejlepší a nejschopnější agentkou, nyní opravdu zauvažoval nad tím, že její chování je přinejmenším nestandardní. 

"Vy jste její nejbližší kolegové. Zaměřte se na to a každou neobvyklou situaci mi hlašte," obrátil se ředitel Fury na agenta Bartona a agentku Hillovou. Oba zamyšleně přikývli.

---

*Hope* 

"Nejde mi to. Nebaví mě to, pojď už domů," pronesla otráveně malá zrzavá holčička sedící s navztekaným výrazem na zmrzlé ploše kluziště plného lidí. Dívka měla na sobě fialkový vlněný kabát, krémově bílé kamaše, klapky na uši s rukavicemi v ladících fialových tónech a na nohou brusle. 

Mladá rusovlasá žena v dlouhém jasně zeleném kabátě s nohama nazutýma rovněž do bruslí se k ní s trpělivým úsměvem sklonila a zvedla ji zpět do stoje. Potom si k ní sedla do dřepu.

  "Buď silná, zlatíčko. Když máš pocit, že něco nejde, vždycky to jde. Musíš to jen zkoušet, třeba stokrát. Věřím ti, že to dokážeš. Jsi moje šikovná holka," řekla a dala své dceři pusu na tvář. Děvčátko se usmálo a objalo svou mámu kolem krku. Po chvíli se dívka pustila matčina kabátu, aby se sama znovu pokusila postavit na led a rozjet. A i když po chvíli znovu upadla, jen se na svou mámu zakřenila, načež vstala a zkoušela to dál...

"Díky, mami," vydechla jsem tiše při vzpomínce, o níž jsem nyní nevěděla, jestli se to doopravdy stalo, nebo jsem jen potřebovala tuhle mantru v danou chvíli slyšet a moje podvědomí mi ji vytvořilo. Nebo si ke mně duše mé matky našla opět cestu a pomohla mi znovu ve chvíli, kdy jsem nevěděla jak dál? Těžko říct.

Položila jsem se na záda a soustředila se na správnou hloubku a frekvenci dechu, oči jsem raději neotevřela - nechtěla jsem jednak narušit tok mých myšlenek... a hlavně bych nerada, aby ti, jež mě jistě sledovali prostřednictvím ok kamery, zjistili, že se něco děje.

Nevzpomínala jsem si, kolikrát už jsem zkusila ten prokletý předmět, svírající můj krk, sevřít do dlaně a strhnout...  Ale teprve teď jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Třeba jsem potřebovala vzpomínku na svou matku, třeba jsem jako katalyzátor využila svůj nebetyčný vztek, který vyvolala partička oněch hnusáků, která na mně ukojila své touhy... Po nekonečných hodinách, či možná dnech,  jsem zacítila, že ten mrzký kousek kovu začal skutečně jen maličko - ale alespoň trochu konečně ustupovat mé síle...

Zavřela jsem oči a s pravidelným dechem jsem se uvrhla do světa vzpomínek, představ, halucinací a polosnů. Musela jsem se začít cíleně koncentrovat na to, co dělám. 

Viděla jsem plameny, ve kterých se předmět zrodil, cítila jsem šílenství těch, kteří ho někdy pocítili na svém hrdle - stejně jako já, dostala jsem se přes všechny vzpomínky, jimiž nasákl, až na jeho dřeň... k magii toho, který mu ji vdechl. Byla silná, intenzivní, byla v ní jistá míra arogance toho, který věřil, že ji nikdy nikdo nezlomí...

... ale byl to starý muž, přesvědčený o své neporazitelnosti a síle. Byl také celkem netrpělivý a proto jsem po čase, který trval sice déle, než mi bylo milé, našla konečně slabé místo. Konečně jsem věděla, že ten předmět sundám - a dokonce aniž bych na něj musela sáhnout. V ten moment jsem na sebe byla neuvěřitelně naštvaná, že mě něco takového nenapadlo dřív - mohla jsem si ušetřit spoustu hodně nepříjemných chvil.

Magie náhrdelníku pomalu ale jistě ustupovala síle mé mysli - bylo to skoro stejné, jako když jsem někomu psychicky slabému dávala příkaz, ať mě poslechne. A potom jsem využila svou schopnost telekineze - ucítila jsem, jak se mimozemský kov uprostřed přední části náhrdelníku natahuje a láme...


SlabostKde žijí příběhy. Začni objevovat