16.Getting Close

1K 85 15
                                    

Tak tu máme další kapitolu, koukám, že spousta závisláků si žádá svou dávku :-) mám toho bohužel nějak moc, plus jsem do toho ještě nemocná :-/ ale nebojte, mám těch psacích překvápek v záloze víc :-) Hvězdičky i komenty potěší, samozřejmě :-)

*****************************

"Emily?!"

Hope vypískla samým překvapením a skočila své sestře do náruče. Ta ji poněkud zaskočeně objala, nejspíš čekala úplně jinou reakci. Paní za pokladnou obě dívky zmateně pozorovala. Světlovláska se potom trochu odtáhla, sundala zrzce sluneční brýle a zkoumavě se jí zahleděla do tváře.

"Ach bože, Hope... kdy se ti tohle stalo?"

Rusovláska se ironicky zašklebila.

"Možná, kdybys od nás neutekla, tak bys to věděla, Emily," odvětila kousavě. Blondýnka posmutněla.

"Bylo toho na mě hrozně moc. Rodiče umřeli. Babička se se mnou pořád jen hádala. Mrzí mě to," vysvětlovala, zatímco svou znovunalezenou sestru hladila po ramenou. Hope se vymanila z jejího sevření a znovu si nasadila brýle na oči.

"Kdyby tě to mrzelo, možná by ses mi ozvala, když už jsi na Manhattanu," odsekla jí. Paní za pokladnou netrpělivě zaťukala konečky dlouhých nehtů na pult.

"Slečny, platit bude kdo? Za vámi je fronta," odvětila nerudně.

"Promiňte, hned to zaplatím," odvětila Emily a položila na stůl tři dolary. Prodavačka jí s nepříjemným výrazem ve tváři vrátila zpět drobné.

"A co vy?"

Hope položila na pult dvě krabice müsli.

"Jestli mi tedy řeknete, co ve které je?" odvětila ironicky.

"Jedno je čokoládové a druhé mandlové," předběhla prodavačku Emily.

"Vezmu si obě," odvětila Hope a strčila prodavačce peníze.

Obě dívky potom spolu vyšly před obchod. Emily počkala, až si Hope nastrká do tašky obě krabice s müsli a peněženku, načež vzala svou mladší sestru za ruku.

"Jak se má babička? Zlobí se na mě?" zeptala se. Hope prudce vydechla nosem, aby trochu upustila páru, ale moc se jí to nepovedlo.

"Můžeš se jí zeptat. Leží na hřbitově Marble," odsekla vztekle, vytrhla se sestře a dala se do chůze. Emily chvíli ztuhla nad informací, kterou dostala, ovládla slzy, které se jí draly do očí a vyběhla za Hope. Když ji dostihla, chytila ji za ramena.

"Kdy... kdy umřela?"

"Pět let zpátky. Dostala infarkt," řekla Hope smutně.

"Hrozně mě to mrzí," kuňkla Emily, jak ji přemáhal pláč. Vší silou si znovu utřela oči, div si je nevydloubla.

"Neměla bys čas zajít někam na oběd? Je to strašných let. Mám teď nějakou práci, ale.....," začala Emily, ale Hope se jí vysmekla a skočila jí do řeči.

"Dvanáct, přesněji řečeno. A jestli si myslíš, že to spraví jediný oběd..." odsekla Hope naštvaně - vztek s ní úplně lomcoval.

"Podívej, já chápu, že se zlobíš a nečekám, že mě hned vezmeš na milost, ale můžu ti to všechno vysvětlit..."

"Umíraly jsme strachy, Emily! Pátrala po tobě policie, FBI... bály jsme se, že ležíš někde znásilněná a mrtvá!" křičela Hope bez ohledu na to, že se po nich kolemjdoucí zvědavě otáčeli.

"Hope, já vím. Lituju toho každou noc, co jsem odešla, ale nešlo to jinak. Babička chtěla, abych šla studovat historii, jako naši a jako ty. Ale já chtěla být novinářkou, cestovat po světě - nechtěla mě na tu školu pustit," vysvětlovala Emily. Hope jí položila dlaň přes pusu, aby ji umlčela.

"Kvůli tomu jsi nemusela utíkat. Teď už je na omluvy pozdě," řekla jí a dala se do chůze.

"Prosím, dej mi šanci!" křikla za ní Emily. Hope se na chvíli zastavila a obrátila oči v sloup. Pak se na okamžik otočila zpět k Emily.

"OK. Pozítří v 10. ráno u Balthazara. Dáme si brunch," odvětila.

"Dobře," odpověděla její sestra spěšně, snad aby si to Hope ještě nerozmyslela.

"Dobře. Měj se," odvětila Hope stroze a dala se do chůze.

---

Emily se dívala za svou sestrou se směsicí pocitů. Je slepá, ale po ulici se pohybuje, jako by ani slepá nebyla, s jistotou, rychle, sebevědomě, bez slepecké hole. Zvědavě se za ní vydala - všimla si, jak vstupuje do malého asijského bistra na druhé straně křižovatky - na okamžik zaváhala a přeběhla rušnou ulici na červenou - pár aut na ni zatroubilo, ale nedbala toho.

Opatrně nahlédla přes velké okno v přední části bistra - viděla, jak její sestra povídá cosi postaršímu číňanovi za pultem - schválně počkala těch pár minut - aby byla svědkem toho, jak podává muži peníze a přebírá igelitovou tašku se dvěma porcemi nějakého jídla. Dvěma? Má Hope přítele?

Najednou se však rozezněl mobilní telefon v kapse jejího sáčka. Spěšně poodešla, aby do ní Hope nevrazila hned, jak vyjde ze dveří a přijala hovor.

"Ano, pane?"

---

Byl to tak živý sen, že mu téměř ani nedocházelo, že spí. Byl to snad nejděsivější sen, který se mu kdy zdál. Bylo to tak živé, že emoce, které v tu chvíli cítil, byly naprosto pravé. Viděl v něm Hope, celou nahou, připoutanou tak, jako byl tenkrát připoutaný on - pouze s tím rozdílem, že ona byla ke kříži připoutána čelem, zatímco tenkrát on zády.

Byla k němu připoutána také stejně jako on - tenkými stříbrnými lanky, začarovanými tak, aby neumožňovaly ani jediný pohyb. Aby každé zavrtění v nich bolelo jako dotek rozžhaveného pohrabáče. Hlavu měla zakloněnou, co jí jen dovolovala nepohodlná poloha na kříži ve tvaru obřího X, vlasy měla slepené potem a špínou a z hrdla se jí draly výkřiky bolesti, neboť na celé její odhalené tělo dopadaly rány biče. Nemilosrdné, pálivé rány, které za sebou nechávaly rudé stopy, hyzdící její nádhernou alabastrovou kůži.

Věděl, kdo drží v ruce ten bič, byl to tentýž, kdo připravil jeho o zbytky zdravého rozumu, udělal z něj tu stvůru, jíž dnes byl....

Obrovitá mužská dlaň uchopila ty nádherné, byť špinavé nazrzlé kadeře a zvrátila dívčinu hlavu násilně ještě víc nazad.

"Jen křič, ať tě slyší a přijde si pro tebe. A pak budete oba patřit mně," ozval se ten nejstrašnější, nejkrutější hlas, který kdy měl tu možnost slyšet. A cítil hrozný vztek, bezmoc a strach...

---

Na probuzení vynaložil všechny síly, které ve svém těle našel. Vymrštil se do sedu a lapal po dechu, v hlavě mu třeštilo. Rozhlédl se po místnosti, v první chvíli byl zmatený, pak mu ale došlo, kde je. Kdesi v útrobách bytu se ozvalo bouchnutí dveří.

"Hope?" zavolal a doufal, že to je ona, ne nějaké špatné zprávy.

"Loki?" ozvalo se z chodby starostlivým hlasem. Cosi zašustilo a zadupání pár kroků směrem k němu - za pár vteřin se ta, kterou toužil spatřit, objevila v rámu dveří.

"Co se stalo? Zníš tak...," hledala Hope správná slova, přišla k němu a posadila se na okraj postele. Neudržel se a přitiskl ji k sobě v objetí. Překvapeně vydechla.

"Měl jsem hrozný sen. Strašný. Nesmíš nikam chodit sama. Nesmíš být tak dlouho pryč," šeptal vystresovaně do jejích vlasů. Hope se od něj trochu odtáhla. Usmála se na něj a pohladila ho po tváři.

"Už jsi vzhůru. Jsem tady," uklidnila ho. Loki ulehčeně vydechl. Nevěděl, jestli to bylo vypjatou chvílí, nebo tím, co už nějakou dobu cítil, přitáhl Hope zpět k sobě, prsty zajel do jejích dlouhých vlasů na zátylku, druhou rukou něžně přejel po linii její tváře a potom prudce přitiskl svoje rty k jejím...


SlabostKde žijí příběhy. Začni objevovat