The Heavenly Guardian

3. Počátek strachu

Probudil je zvuk kapající vody. Byl až děsivě pravidelný a neutuchající a Matsumoto po chvíli nedokázala držet oči zavřené, přestože ji hlava nabádala, aby ještě chvíli odpočívala, neboť to bude potřeba. Avšak byla očividně rozčilená a zvědavá, odkud voda přichází!
Otevřela oči a ponořila se tak ještě více do temné noci v Las Noches, která nikdy nekončila. Netušila, zdali je ve Společenství duší ještě tma nebo již světlo, ale předpokládala, že by se už mohlo rozednívat. 
S úlevou došla ke zjištění, že otravný zvuk má na svědomí kohoutek u umyvadla. Bohužel, mimo její dosah, čili stejně nemohla zajistit ticho. 

„Kapitáne," šeptla tiše, s cílem ho probudit. Ten ležel zády k ní. Vlasy měl stále krvavé jako šaty a nohy tiskl ochranně ke své hrudi. Tak to dělal vždy, když měl strach a ocitl se v bezvýchodné situaci. „Kapitáne, vstávejte!" zkusila ještě jednou, tentokrát s výsledkem, když se Toshiro převalil s nepříjemným zamručením na druhý bok a po chvíli se mu zatřepotala víčka. Hned nato vytřeštil oči, když zjistil, kde že to vlastně je a co se děje. 
„Matsumoto," zamumlal a s očividnými bolestmi se zvedal do sedu, načež se s dlouhým výdechem opřel o zeď. Musel mít vážná zranění, když to stále bolelo. 
„Kapitáne," ulevila si Rangiku a pokusila se na své tváři vyloudit povzbudivý úsměv. 
„Říkal jsem ti, že už mi tak nemáš říkat," pronesl Toshiro podrážděně, jako za starých časů, avšak s rozdílem, že ji jinak vždy napomínal, aby ho oslovovala titulem a příjmením. 

„Omlouvám se," reagovala Rangiku a posadila se s pohledem upřeným k zemi. Urovnala své roztrhané kimono. „Jste v pořádku?"
„Ani mi nevykej," vyjel opět bělovlasý mladík a jeho ruce zapluly do rukávů. Vypadal tak vždy moudře, ale Rangiku si byla jistá, že to okoukal u jiného kapitána. „Jsem v pořádku," vydechl. „Mám sice pár šrámů, ale není to nic vážného a vsadil bych krk na to, že to není ani nejhorší stav, ve kterém se mohu nacházet. Bude hůř."

Rangiku kývla a hned si poznamenala, že lže. Viděla mu to na očích. Vždy se díval nahoru, všem lidem opětoval pohled, ač byli vysoko. Byli to všichni podřízení a on byl kapitán, jenž se těšil úctě a bázni. Nikdo mu v divizi nebyl roven, avšak když lhal, nedokázal ten pohled opětovat. Bál se, že lidé prohlédnou jeho očividnou lež.

„A co ty?" zajímal se najednou a zkoumal její tělo očima, jimž nic neunikne. 
„Nic vážného, jsem na tom lépe, než v-ty. Jen mě bolí poprsí, víš? Spát na tvrdé zemi mu nedělá dobře a když ležím na břiše, bolí to, no a když ležím na zádech, tak také. Chápete?"
Toshiro ji zadržel zvednutím ruky a Rangiku věděla, že zlepšila jeho náladu. „Nepotřebuju podrobnosti," ujistil ji a obočí mu lehce zacukalo. Do očí se mu dostal zbloudilý pramen a tak ho odhrnul stranou.
„Dobře. Co budeme dělat?" zajímala se Matsumoto a hleděla k jejímu uzamčenému kotníku. Věděla, že její kapitán už určitě celou situaci promýšlel a také přišel na nějaký důmyslný plán. 
„Čekat," rozhodl a Rangiku se zakuckala, než se chlapec rozhodl pokračovat. „Musíme nabrat síly, abychom byli schopni se odsud dostat. Nevíme, kde jsou naše zampakutou a taktéž nevíme, co s námi Aizen plánuje. Čili se o jeho záměrech musíme dozvědět co nejvíce a zároveň zjistit, kam naše zampakutou ukryl. Pak už stačí jen čekat na dobu, kdy ty stvůry nebudou nic čekat. Ve vhodnou chvíli se osvobodíme a utečeme. S největším štěstím se odsud dostaneme...živí. Vše lepší, než zůstat tady."
Rangiku zamrkala, ale nenamítala. Sama lepší nápad neměla, přestože se jí konec zdál trochu moc drastický. „Co když nás Aizen najde, nebo nás něco v Hueco Mundo napadne?"
Toshiro se na ni podíval a vypadal rozhodnutě. „Pak se raději probodneme navzájem." Myslel to smrtelně vážně. Pak, po této větě, už nepromluvili. 
Seděli v tichu,  přerušovaném pouze kapáním vody a občasným povzdechem. Toshiro stále seděl se zavřenýma očima. Nespal, pouze odpočíval a nabíral síly. Ne nadarmo se mu říkalo génius, a proto o jeho slovech a příkazech Matsumoto nikdy nepochybovala. Vždy měl totiž pravdu.