The Heavenly Guardian

1. Mise v roušce tmy

Seireitei se ponořil do černočerné tmy a všichni rozumní shinigami již byli zalezlí pod teplou pokrývkou a spali, aby byli druhý den čilí a schopni zvládnout veškeré jejich povinnosti. To však nebyl případ kapitána desáté jednotky, který dokonce i v tu pozdní dobu vysedával ve své kanceláři a pilně se činil s vyplňováním všech papírů, které jako by ani nekončily.
Už dávno se vzal možnosti, že by mu pomohla Matsumoto, neboť ta jako vždy v ty chvíle chrápala na gauči vysílená flaškou saké, kterou vypila. Hitsugayovi to nikterak nevadilo, byl z těch let zvyklý. Pokaždé se zhroutila již po první flašce.
Jeho drobná ruka se natáhla již ke čtvrtému hrnku čaje, který mu jako jediný pomáhal zvládat dlouhé ponocování, o kterém všichni, i Unohana jakožto kapitánka léčebné divize, tvrdili, že je to nezdravé a že si sám sobě jenom ubližuje. Toshiro si z toho nic nedělal, neboť věděl, že o něm stále pouze smýšlí jako o dítěti, nikterak jako o kapitánovi jedné z třinácti jednotek dvorní stráže. Jen kvůli jeho vzhledu.
Povzdechl si a rychle do sebe hodil poslední kapku svého čaje a rozhodoval se, zda si dát další, nebo rovnou jít spát, aby ráno včasně vstával. Pak se zahleděl k temnému nebi, na němž vystupovaly hvězdy. Byl to pohled k nezaplacení, vracel mu vzpomínky. Nevěděl, jestli to je dobře či špatně, nicméně vzpomínal, jako by to bylo včera.
Vždy s Momo, když ještě oba bydleli u babičky a ani jeden z nich se necvičil v boha smrti, sedávali na rozkvetlé louce a hvězdy pozorovali. Tehdy byli pouhými dětmi, neznajíc bolest a krutosti světa. Neuměli se představit, jaké to je, když se jejich vlastní zbraň, kterou svírají v ruce, zaboří do měkkého masa člověka a oni pak mohou jenom sledovat, jak jejich život pomalu ale jistě vyprchává. Nemohou udělat vůbec nic, když umírají jejich přátelé. Když zjišťují, že život nekončí pouhým stářím a nemocí. Že život patří do rukou cizích a je jenom na nich, jak s ním naloží.
Už si nedokázal představit, že by kdy ještě s Momo hvězdy pozoroval a nebylo to jen tím, že právě ležela ve čtvrté divizi na dýchacích přístrojích a nikdo nevěděl, kdy se vůbec probudí. Ne, už ne, když ho zradila a postavila svou lásku k Aizenovi nade vše. Nad svůj život, nad něj samotného a dokonce i nad blaho celého Společenství duší. Byla zrádcem, a tak už pozoroval hvězdy jenom sám za chladných nocích, kdy si nepřál ani společnost svého vlastního zampakuto.
Něco třpytícího se upoutalo jeho pozornost a když zbystřil, spatřil malého motýla, který poklidně vletěl skrz jeho otevřené okno do kanceláře a netrpělivě poletoval kolem, než usedl na jeho natažený prst.
Když pekelný motýl sdělil vše, co potřeboval, třepotavě se vydal zase pryč.

„Matsumoto,"pronesl tvrdě kapitán a jeho poručice ihned jako na povel otevřela oči a rozlámaně se zvedal z gauče.
„Co se děje, že mě budíte, kapitáne?" stěžovala si trpce a protahovala se. „Zrovna se mi zdál úžasný sen a vy jste mi ho zničil."

Hitsugaya ji zpražil ledovým pohledem. „Vrchní kapitán Yamamoto si nás žádá," poučil ji a založil své ruce do rukávů černého kimona, jak bylo jeho zvykem.
„V tuhle hodinu?" protáhla líně blondýna. „Copak vrchní kapitán nedbá na to, že někteří již spí a že je hluboká noc? Sám by měl ve svém věku spát."
„Je to rozkaz," řekl její kapitán a změřil si ji, jako by ji snad obviňoval, že pochybuje nad rozkazy muže, který po zničení centrální šestačtyřicítky stojí nad celým tímto světem.
„Já vím, já vím," protáhla žena a jala se následovat menšího chlapce před ní a tvářila se, jako by právě kráčela na popravu.
Procházeli ztichlými chodbami jejich divize a následně přes poklidné ulice města.

„Kapitáne Hitsugayo, čekal jsem na vás. Podkapitánko Matsumoto," přivítal oba dva starý muž opírající se o svou hůl, ve které schovával velice mocnou zbraň.
„Vrchní kapitáne," kývl zase bělovlasý mladík a společně s jeho společnicí poklekl na důkaz úcty. „Omlouvám se za zpoždění."
Matsumoto jako vždy jen žasla, jak v přítomnosti kapitána Yamamota její kapitán dokázal utišit bojovný charakter a stal se...podřízeným a tichým. Jindy ho totiž takto neviděla.
„Můžete vstát," pobídl oba Yamamoto. „Máme naspěch."
Hitsugaya vzhlédl s otázkou v očích a trpělivě vyčkával odpověď.
„Vy a vaše poručice jste byli vybráni k misi ve světě živých. Sežeňte si lidi, kterým nejvíce věříte a jedou schopní bojovnící a dejte se ihned na cestu. Je to naléhavé," pronesl a jako vždy se neobtěžoval zacházet do detailů.
„Pokud se mohu zeptat, jaký je cíl této mise, pane?" ptal se mladičký kapitán a skoro okamžitě přijal svůj úděl.
„Arankaři se zdokonalili rychleji, než jsme kdy čekali. Společenství duší už nemůže jen vyčkávat a Sosuke Aizen určitě také není to typu. Bude chtít udeřit na místo, kde jsme zranitelní, ale neodváží se přijít přímo sem. Bude likvidovat nevinné lidi, snažit se nás zastrašit a zranit ty, které se my snažím chránit."
„A to v Karakuře," domyslel si Hitsugaya vyděšeně. Až příliš živě si dokázal představit to krveprolití, které by nastalo, kdyby se jen tak ze srandy Aizen rozhodl do světa živých vyslat jednoho ze svých espadů.
„A to nemůžeme dovolit, že ano?" kývl kapitán a jeho jizva na čele se zableskla pod světlem, když kapitán desáté jednotky přikývl.

Sotva o hodinu později stál Hitsugaya před branou Senkaimon se svou družinou, která se netvářila zrovna nadšeně. Spíše unaveně a podrážděně. Nicméně bylo jim řečeno, že rozkaz je naléhavý a je třeba, aby hned druhý den ráno byli v akci, mohli se vyspat na místě. Postupně jim vysvětloval rozkazy, ale bylo vidět, že jediný, kdo ho z jeho družiny statečných poslouchá, je Rukia Kuchiki, která byla díky jejich malému výletu taktéž uvolněna ze svých povinností. Ikkakuovi to naštěstí vůbec nevadilo a spokojeně pospával opřený o ramena znechucené Matsumoto, která zcela zázrakem zůstala vzhůru.
„Rozuměli jste?" zeptal se nahlas malý kapitán a dostalo se mu ospalých souhlasů. Nikomu se v tu dobu nechtělo vyvíjet nějakou aktivitu a o to méně se jim pak chtělo poslouchat otravné kecy Urahary na druhé straně brány, který jim samozřejmě ani nenabídl, že je ubytuje. Tato noc měla být celá probdělá a celkově hrozná pro všechny z nich, avšak rozkazy byly pořád rozkazy.
„Tak jdeme," pobídl je bělovlasý a kývl na kapitána Ukitakeho, který stál spolu se dvěma muži vedle trojrozměrné brány, která byla pro jejich účely právě muži, členy Kido jednotky, otevřena.
„Stejně nechápu, proč to nemohlo počkat do rána. Vždyť cesta je rychlá," poznamenala ještě s odfrknutím Matsumoto, ale ihned zase mlčela. Opět pochybovala.
„Dávejte pozor," nabádal je ještě Ukitake s ustaraným obličeje, než celá skupina vycvičeních shinigami společně s pekelným motýlem vstoupila do zářící brány a ta se za nimi s klapnutím zavřela.
Objevili se v Uraharově krámku, jako by se nechumelilo. Tam na ně čekal právě Urahara i s tím svým přitroublým kloboučkem na hlavě a poťouchle se usmíval.
„Vítejte," pronesl s ještě větším úsměvem, „kapitáne Hitsugaya, podporučice Matsumoto, Renji, Ikkaku, Yumichiko, Rukio," vyjmenoval jejich jména, nicméně ho ani nezajímalo, zda křestní či příjmení a už vůbec ho, krom Matusmoto a Hitsugayi, nezajímalo, jestli přidal i tituly a posty v Gotei 13. Bylo mu to jedno.
„Z toho mi až přejíždí mráz po zádech," otřásl se Renji a vzpomínal na časy, které tu strávil posledně jakožto příživník. Ten muž, ač tak nevypadal, byl podlý a vždy dosáhl svého a on si neustále nemohl vybrat, jestli ho má rád nebo ne.
„Děkujeme," ocenil to všechno Hitsugaya vlídně. „Jsme unavení, mohli bychom se tady, prosím, někde vyspat?"
„Ale já nesliboval, že tu můžete spát," kýval ze strany na stranu ukazováčkem bývalý kapitán, ale mladého Hitsugayu tím nerozhodil.
„V tom případě se rádi jenom posadíme a dáme si všichni šálek čaje."
Na to Urahara přikývl. Stejně nebylo mnoho času, než začne svítat a oni budou muset, jakožto vzorní školáci, do školy. A tak se i stalo.

Seběhlo se velice rychle. Oni, velicí a uznávaní bohové smrti narvaní do uniforem prachsprostých středoškoláků, zmlácený Kurosaki Ichigo, rozmlácený lustr a opět oni sedící v jeho pokoji a vysvětlující jejich úkol ve světě živých.

„Kapitáne, možná nás ubytuje Orihime," nabídla Matsumoto, když se všichni rozešli hledat místo k prozatímnímu pobytu, neboť je Ichigo Kurosaki velmi jasně odmítl. „Ta totiž nikdy nedokáže říct ne!"
Hitsugaya jen mlčel, vlastně mu bylo jedno, kde budou bydlet, neboť většinu času tam stejně nebude.
„Ráda bych vykoupala!" protáhla se Rangiku, zatímco kráčela uličkou k domu, který vybrala za vhodný.
„Orihime mi určitě napustí horkou vanu, měl byste si ji taky dopřát, kapitáne!" švitořila.
„Co si o mě myslíš, ženská?" vyjel na ni, ale i nadále pokračoval po cest s rukama v kapsách pod rudou oblohou.
„Ale no tak, kapitáne!" volala za ním blondýna a rychle ho dobíhala.
Pak už pokračovali spolu v přátelském tichu, zatímco Matsumoto pomaloučku našlapovala, aby svého kapitána nepředehnala. Usmívala se, přestože se časy, ve kterých se nacházeli, zrovna vhodnými k úsměvu nezdály. Časy válek, zrad a časy, kdy přátelé a bližní umírají. Kdy jedno malé vítězství stojí mnohé životy a kdy ti nejslabší padnou první. V ty doby musela být co nejsilnější, aby ochránila život svůj a i těch slabých, co to sami nedokázali.
Pomalu, již za svitu měsíce, dorazili k malému domku, který patřil právě Orihime Inoue a Rangiku zdvořile zaklepala. Její kapitán se už dávno vypařil s tím, že musí sepsat zprávu pro Společenství duší. Ona ale věděla, že většinu času stejně stráví pohledem na nebe na střeše, a proto si bezostyšně užívala společnosti a pohoštění mladé dívky, která sama trpěla tak, jako ona před lety. Plakala, že je tou slabou bytostí, která je vždy jen ochraňována.
Pak to pocítila. Vysoký duševní tlak, zatímco se cpala zmrzlinou. Její pohled ihned patřil Orihime, která nic netušila a i nadále jí nabízela různé polevy už s úsměvem na tváři. Byla ráda, že její vaření někomu jinému než jí chutná.
„Co se děje?" zarazila se, když viděla výraz blonďaté shinigami u stolu.
„Aizen se zřejmě rozhodl nás trochu pozlobit svým potěrem," usmála se Matsumoto sladce, ale věděla, že arankaři, kteří se objevili, rozhodně žádným potěrem nebudou. Na to byl duševní tlak až moc vysoký.
„Zůstaň tady a hlavně nevycházej ven, vyřídíme to rychle,," řekla Matsumoto přesvědčivě, než si hodila obyčejně vypadající bonbon do pusy a své tělo zanechala za sebou se slovy:
„Chraň ji."
Pak už jen vyskočila skrz okno ke svému kapitánovi, který na ni trpělivě čekal, již se svým zampakutou v ruce, na střeše domu a vyhlížel nevítané návštěvníky.
„Kapitáne!" vykřikla Matsumoto, když viděla, že její kapitán opravdu hodlá bojovat. „Ty nemůžeme porazit bez Gentei Kaijo!"
„Proto je musíme alespoň zdržet a získat od nich nějaké informace, než dostaneme povole- Už se blíží!" varoval ji a sotva Matsumoto vzhlédla, objevilo se před nimi pět osob! Neuvěřitelně silných a rychlých osob!
Žasla, ale nestačila ani mrknout a jeden z nich zaútočil na jejího kapitána a ten naštěstí stihl meč mířící na jeho záda zablokovat. Překvapeně vydechla a věděla, že kdyby neměl její kapitán tak skvělé instinkty a nezareagoval včas, byl by na místě mrtvý.
„Co chcete?" tázal se Arankara za sebou a jeho ruka držící meč se třásla než si dovolil odskočit a hodný kus dál.
„Pan Aizen nás sem pro něco poslal-" začal Arankar, ale Matsumoto ho přerušila.
„Proč chcete zabíjet nevinné lidi?!" vyjekla a vytáhla svou drahocennou Haineko z pochvy a přikrčila se do pozice k boji. Byla naštvaná a připravená k boji.
„Pan Aizen nás neposlal ničit město," namítal další muž s podivným španělským přízvukem. Byl obrovský a hlas měl dunivý. Narvaný byl v bílé uniformě a jak byl široký, tak byl vysoký.
„Pro co vás tedy poslal?" dožadoval se Hitsugaya a sevřel rukojeť svého meče ještě pevněji.
„Pan Aizen nás přesněji řečeno neposlal pro něco, ale spíše pro někoho," opravil svá slova opět předchozí vysoký muž, jemuž maska pokrývala polovinu tváře a byl podobný šachové figurce.
„My vám Orihime nedáme!" domyslela si Rangiku a výhružně vykřikla.
„Pan Aizen nás poslal pro vás dva," dokončil arankar vážným tónem a chopil se svého meče připraven ke splnění rozkazu jeho pána. Stejně tak jako jeho čtyři společníci.

Mno, mno, tuhle kapitolu jsme doslova pod***ly :D vůbec se nám to nelíbí, ale asi s tím už nic neuděláme, když se nám nechce vysvětlovat ty pitomosti z anime, které jsou pro náš příběh zcela nepodstatné :D

Každopádně, komentáře a votíky jako vždy velice potěší!
S přáním hezkého zítřejšího dne ve škole (áno, už je to zas pondělí),

Milovnice knih, TnaKenov