The Heavenly Guardian

2. Nebeský strážce v zajetí

Klapot bot se rozléhal po celé chodbě bílé budovy, v níž se nacházeli. Byla chladná a nehostinná a Matsumoto ihned cítila, že zde nemá co dělat a její hlava jí radila vzít nohy na ramena. Kéž by to tak šlo. 
Nevědomky škubla rukama, jež vázaly silné řetězy kido. Zatnula zuby bolestí z rozražené hlavy a rozhlédla se, aby obhlédla situaci,  v níž se nacházela. Za jejími zády kráčela kopa arrancarů, kteří jim dělali průvodce, nebo spíše lovce, jež si přicházeli pro svou odměnu. Smáli se a hlasitě diskutovali, zatímco je táhli na smrt.

Matsumoto se ohlédla vpravo a spatřila svého malého kapitána  v náručí právě jednoho z obrovských arrancarů. To byl ten s divným přízvukem a rychlým krokem, kterému přezdíval Sonido a kterému bez uvolnění Gentei Kaijo nemohla stačit. 
Kapitán byl v bezvědomí a těžce krvácel. Krev z rány na boku obarvila jeho kdysi bílý kapitánský plášť a rána na čele zanechávala na čisté podlaze kapky rudé kapaliny. Ale toho si nikdo nevšímal, nesli ho jako uštvanou zvěř přímo k Aizenovi a Matsumoto se stále ptala: proč?
Proč je Aizen nechal naživu? Proč je nezabil, když podle něj byli hrozbou?
Odpovědi na její otázky měla brzy dostat, neboť chodba se začala rozšiřovat a brzy vyústila v širokou místnost s vysokými stropy. 

A tam, na mohutném kamenném trůně, seděl on. Aizen Sousuke a hned vedle něj Gin Ichimaru, jakožto jeho pravá ruka. Kaname Tosen, slepý kapitán, který zradil Společenství duší taktéž, však nebyl na nikde k vidění. 
Krutý muž, jenž tomu tady vládl, na ně shlížel shora, měl podepřenou hlavu a zlověstně se usmíval. Jeho vzhled se rapidně změnil. Z usměvavého kapitána s hřejivou jiskrou v očích se stal padouch. Hnědé vlasy měl ulíznuté dozadu a brýle zmizely stejně jako většina jeho falešného převleku. V jeho očích se nyní zračila jen bezmezná krutost. 

„Konečně!" rozpřáhl ruce a oba muži, Aizen i Gin, před nimi stále udržovali svůj úlisný úsměv. Matsumoto však měla oči jen na Ginovi. Jak mohl? Jak to mohl udělat? Věřila mu!
„Naši milí hosté!" zašvitořil a rozhodl se vstát ze svého kamenného křesla. „Rád tě vidím, podkapitánko Matsumoto," oslovil ji a usmál se o to více. „Rád bych to samé řekl i o kapitánu Hitsugayovi, ale vidím, že ho boj s mými svěřenci zmohl více, než jsem čekal." V jeho slovech zazníval výsměch.

„Co od nás chceš?" odsekla Rangiku naštvaně a nakrčila obočí, přičemž znovu zacloumala zápěstím. Marně. Stále ji drželi pevně, nic neriskovali.
„Vidíš to, Gine?" Otočil se Aizen k lišce za sebou. „Měl bys ji naučit řádným způsobům. Cožpak takhle se mluví k jejímu vládci?" 
Gin zarytě mlčel a na tváři držel stále svůj úšklebek. Matsumoto ho spražila pohledem, hnusil se jí a nenáviděla ho.

„Proč jsi nás unesl?!" vykřikla Rangiku znovu se skoro jízlivým potěšením, protože věděla, že Aizena naštve. Toužila ho naštvat, přestože nebyla v té pozici, aby si to mohla dovolit.
Ten však byl klidný. Znovu se usadil a posunkem k sobě zavolal jednu ze svých podřazených stvůr. „Vzbuďte ho," přikázal chladně a kývl hlavou ke kapitánovi, který byl stále držen v náručí onoho espady. Arrancar kývl a bez řečí odešel. 

Chvíli bylo ticho přerušováno jen chechotem arrancarů za nimi, které skoro hned Aizen mávnutím ruky vyhnal pryč z místnosti a zbylo jen pár z espadů, jež si chtěli polibovat na jejich utrpení. Posluhovač se brzy vrátil s dřevěným vědrem a Rangiku ihned věděla, jakou metodu se rozhodl Aizen využít ke vzbuzení jejího kapitána. 

Espada, který chlapce doteď držel, položil křehké tělo na zem a zasmál se. Ostatní jen přizvukovali, nadšení, že obávaný kapitán Gotei 13 bude takto potupně ztrapněn. 
Ledová voda opustila vědro a sevřela mladého kapitána, který skoro ihned otevřel oči a zalapal překvapením po dechu, v mrazivé náruči. Ten se však ani nestihl vzpamatovat a už ho espada zvedal na kolena a držel mu svázané ruce za zády. Teď kapitán klečel přímo před Aizenem. Klečel jako podřadný. Voda se mísila s krví a tvořila na zemi další a další narudlé potůčky. Sám klečel ve veliké krvavé louži a bylo vidět, že je v bolestech.